Ve sklárně AJETO se rodí ceny Thálie i pro Tour de France. Fouknout do skla si mohou i návštěvníci
Sklárnou AJETO v Lindavě nás provedl její ředitel David Ševčík
Existence sklářských hutí v Lužických horách je doložena od 13. století. V těchto časech začíná výklad komentovaných prohlídek sklárny AJETO v Lindavě na Novoborsku. Sklárnu v roce 1994 založili Bořek Šípek, Petr Novotný a Libor Fafala. V té době už pár let pod svojí značkou vyráběli v pronajatých sklárnách. AJETO je pojmem nejen u nás, ale po celém světě. V Lindavě se vyrábí třeba divadelní ceny Thálie nebo trofeje pro slavný cyklistický závod Tour de France.
Zákazníky sklárny jsou čeští i zahraniční sklářští umělci, designéři, herci a filmaři a také architekti. Při troše štěstí můžete při návštěvě sklárny vidět věci, které jinde neuvidíte. Ale i běžná prohlídka sklárny je velkým zážitkem. První kroky vedou do Sklářské krčmy, kde se návštěvník rozhodne, jestli se vydá sám na ochoz sklářské hutě, nebo na komentovanou prohlídku celou sklárnou.
Stejně jako proces výroby skla začíná i komentovaná prohlídka v kmenárně, která by se dala nazvat sklářskou kuchyní. „Dnes si většina sklářských studií kupuje už připravený granulát, který se nakládá do pece. My jsme takovou oldschoolovou sklárnou, kde si všechno mícháme sami, takže si nakupujeme samostatně všechny suroviny. A je to z prostého důvodu. Máme pánvovou pec, kde máme více pánví a v každé můžeme tavit jinou barvu skloviny podle starých sklářských receptur,“ vysvětluje ředitel Sklárny AJETO a Sklářské krčmy David Ševčík.
Základem je nabrat sklo
Další zastávkou je sklad forem, do kterých se fouká sklo. Ty si ve sklárně sami vyrábějí z bukového dřeva. Stovky forem se musí skladovat ve vlhku a chladu. Životnost formy je 3 až 4 roky. Ve vlhku se daří houbám a plísním a formy se samozřejmě při procesu foukání vypalují. „Když ten tvar je hodně složitý, tak to je třeba jen šedesát fouknutí. Když je jednoduchý, tak se dá určitě fouknout sto kusů do jedné formy,“ říká David Ševčík.
Potom se jde do formářské dílny. Formář je další tradiční sklářské řemeslo. „To nářadí se používá už několik století, jediné, co se změnilo je, že ten soustruh nyní pohání elektřina. Dřív se využívala síla vody. Proces výroby je ale pořád stejný,“ podotýká ředitel sklárny.
Další zastavení je o poznání teplejší, u samotné sklářské pece. Srdcem sklárny AJETO je šestipánvová pec, jejíž pracovní teplota je kolem 1 200 °C. Tady se fouká sklo někdy tak velké, že sklář musí vylézt po schůdkách až na ochoz pro turisty. To jsou samozřejmě výjimky, ale i běžná podívaná je velkým zážitkem. Návštěvníci se dozví, jak se sklo vyrábí, že základem je umět nabrat sklo, což se napoprvé skoro nikomu nepovede. „U toho okénka do pece je tak strašná výheň, že pokud nemáte tu odolnost, techniku a rychlost, tak to bolí a v té panice, kterou zažijete, si nenaberete,“ vysvětluje ředitel.
Sklářská krčma se zážitkem
Zkušení skláři si se sklem hrají a tvarují ho buď do formy, nebo takzvaně z volné ruky. A pak přichází další důležitý proces, což je chlazení skla, protože sklo je materiál velice citlivý na změnu teploty. Ve sklárně mají chladící procesy od šesti hodin až do dvou týdnů. „Musíme udělat maximum pro to, aby to sklo bylo co nejstabilnější. Většina skla pak putuje na brusírnu, kde prochází šokovým testem, řezáním a broušením. Tam ho má někdo v ruce, a když sklo praskne na kotouči, tak je to velmi nebezpečné,“ dodává David Ševčík.
Součástí sklárny je samozřejmě také brusírna. Celá exkurze končí tam, kde začala, ve Sklářské krčmě, kde v hlavní turistické sezoně funguje malé sklářské studio s pecí právě pro návštěvníky. Ve Sklářské krčmě můžete zpracovat nejen zážitky z prohlídky, ale také si dát něco dobrého k jídlu a pití. A ke sklárně patří i volnočasový areál, kde se děti zbaví a dospělí si odpočinou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
