Svátek Chanuka připomíná zázrak s olejem i vojenské vítězství židů

Podle jednoho ze svých označení se svátek Chanuka nazývá Chag ha-urim – Svátek světel. Tento večer se v synagogách i židovských rodinách zapaluje první svíčka na pravé straně osmiramenného svícnu zvaného chanukije. Každý z osmi večerů pak přibude o jedno světlo víc.

Talmudický traktát Šabat na otázku, co je to Chanuka, odpovídá slovy moudrých Izraele: „Když vstoupili Řekové do Chrámu, znesvětili všechen olej, který se tam nacházel. Poté, co zvítězili Hasmonejští, hledali čistý olej, a nenalezli než jediný džbánek s olejem zapečetěný veleknězem. Olej z džbánku rozlili do kahánků chrámového svícnu a zažehli knoty. Množství oleje by vystačilo na jediný den, ale Všemohoucí učinil zázrak a olej vydržel hořet plných osm dní. Proto ustanovili slavit každoročně chvalozpěvy a díkůvzdáním Hospodinu dny Chanuky - památky na znovuzasvěcení jeruzalémského Chrámu.“

Zázrak s olejem, o němž čteme v Talmudu, byl po staletí ústředním motivem svátku. K znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu došlo 25. dne hebrejského měsíce kislev roku 164 před občanským letopočtem. Tím byla završena první etapa ozbrojeného povstání vedeného dynastií Hasmonejských proti tyranii syrsko-helénského krále Antiocha IV. Epifana, který se snažil o násilnou helenizaci Židů. Časem však vzpomínka na tento hrdinný odboj Hasmonejských ustoupila do pozadí a v historické paměti Židů dostal přednost výše zmíněný zázrak s olejem.

Tuto opatrnost nepřipomínat vojenské vítězství Židů lze dobře pochopit. V minulosti jich naprostá většina žila v rozptýlení mezi národy jako menšina trpěná, uzavřená do ghett, s okleštěnými právy, pod trvalou hrozbou vyhnání a pogromů. Za této situace Židé nechtěli připomínat válečné úspěchy svých předků. Svou naději ve svobodu spojili s vírou v Boží zázraky, které je měly ochránit před vražednými úklady nenávistníků.

Chanukový svícen|foto: Jana Šustová

Neznamenalo to však, že důležitost židovského odboje proti tyranii měla upadnout v zapomenutí. Právě naopak. Jeden z pěti Hasmonejských bratří, Juda, zvaný Makabejský byl nejen vynikajícím stratégem, ale nechyběl mu ani státnický rozhled. Byl si vědom, že i když vládnoucí Seleukovci po ztrátě Jeruzaléma přislíbili Židům náboženskou a kulturní svobodu, lépe než spoléhat na sliby je dosáhnout úplné národní nezávislosti. Proto boje po osvobození Jeruzaléma pokračovaly ještě dalších dvacet let. Posledního z Hasmonejských bratří, Šimona, zvolilo roku 143 před občanským letopočtem shromáždění lidu v Jeruzalémě knížetem. Tak byla potvrzena formální nezávislost Judska.

Svobody národa bylo dosaženo díky hrdinství malého počtu židovských bojovníků proti mnohonásobné přesile armád Seleukovců. Pravda, bez víry v Boží pomoc, bez víry, že bojuje proti bezpráví a za spravedlivou věc, těžko zvítězí sebelepší voják. Proto v knize proroka Zacharjáše čteme: „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.“