Snem nadaného pianisty Roberta Ference je založit si rodinu, kterou sám nikdy nepoznal, protože vyrůstal v dětském domově

„Dostal jsem se ke klavíru už v pěti letech, protože v dětském domově byla zavedená mateřská školka, ve které jsme dennodenně zpívali s vychovatelkami. Mně se to tak líbilo, že jsem si chtěl na ten klavír i brnkat. Moje kamarádka mě k tomu přivedla tím způsobem, že si tam hrála písničku Já jsem z Kutné Hory. A to je vlastně první písnička, kterou jsem se naučil. Na základě toho vychovatelky z dětského domova poznaly, že bych mohl mít nějaký talent. Je mi 24 let. Hraju tedy necelých 20 let. Člověk se pořád musí něco učit, teď už jde ale o to se jenom zdokonalovat.“

Vy jste pak šel na Pražskou konzervatoř. Jak to všechno vzniklo?

„Nebyl problém se tam přihlásit. Nebyl ani problém se tam dostat. V 18 letech jsem začal pociťovat deprese, úzkosti, velké stavy bezmoci a samoty. Bylo to na základě toho, že jsem v 18 letech odešel z dětského domova. Nebyl jsem na to připravený. Sice jsem věděl, že mě to bude čekat, ale bylo to pro mě nečekané, nebo jsem si to nechtěl připustit. Bylo mi i líto, že třeba nemám ani někoho z rodiny. Většinou ty děti, které dospějí nebo odejdou z dětského domova, mají kam jít, mají babičku, tetu nebo kohokoliv jiného. Já jsem neměl nikoho. Neměl jsem ani přátele, nebo jsem je mít nechtěl, protože jsem si k sobě nikoho nepouštěl, nepřipouštěl jsem si nikoho k tělu. Nebyla tam důvěra v lidi. Na ulici jsem se dostal pak z těch Bohnic, protože na školu jsem zpátky nešel. Odešel jsem sál. Na ulici jsem pak byl víc než půl roku.“

Jaké to je žít na ulici? Ne každý si to v dnešní době dokáže představit...

„Kdo chce mít o zkušenost navíc, tak svým způsobem, v uvozovkách, doporučuju. To, co jsem zažil za toho půl roku na ulici, nebo vlastně i předtím, mi dalo pocit, že je mi tak 80 let, i když je mi jen 24. Mám za sebou díky tomu určité zkušenosti. No, jednoduché to nebylo. Musel jsem si nějakým způsobem shánět jídlo, takže občas bylo nutné se i hrabat v koši. Pak jsem hrál na piano na Masarykově nádraží a u Národního divadla. A tam jsem si vydělával na živobytí. Měl jsem něco jako klobouk a lidé mi do toho dávali peníze.“

Veronika Kašáková, autorka knížky Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola a finalistka soutěže Česká Miss 2014, s Robertem vyrostla v Dětském domově Vysoká Pec u Chomutova. Je pro ni jako mladší sourozenec.

„Myslím si, že lidé potřebují takovéhle příběhy, potřebují slyšet, co jsme prožili, s čím jsme se v životě poprali. Je to proto, že mnoho lidí se v životě cítí podobně. Přála bych Robertovi, aby ho každá takováhle zkušenost nakopla k tomu makat na sobě ještě víc,“ dodává Veronika Kašáková.