Rozhlas sehrál v srpnu 1968 zásadní roli, redaktoři vzdorovali okupantům. Jak tehdejší zaměstnanci na události vzpomínají?

„V šest ráno jsem zapnula rádio a tam se mluvilo o armádě, národu a podobných blbostech… Říkala jsem si: ‚To je jak rádio Jerevan, co to je?‘ Manželovi jsem řekla, že to bude nějaká blbost, ať tam naladí Prahu. A on říká: ‚To je Praha‘,“ vzpomíná paní Maria Lokajová. 

V pražské vinohradské pobočce Československého rozhlasu pracovala od roku 1962 do roku 1968. Po srpnových událostech se ale s manželem rozhodla opustit Československo a emigrovat do Švýcarska.

„Vůbec jsem nemyslela na to, že by byla nějaká okupace. Myslela jsem, že rádio není v pořádku. Tak jsem se vypravila na Vinohrady. Jak jsem utíkala na tramvaj, viděla jsem, že na zastávce stojí stovky lidí, a ti, kdo měli tranzistor, ho měli u ucha. Říkala jsem si: ‚Všichni mají tranzistory, není ráno fotbal?‘“ popisuje.

O okupaci se dozvěděla až od jednoho z čekajících.

21. srpen 1968 před budovou Československého rozhlasu v Praze|foto:Bohumil Dobrovolský, Výstava Sovětská invaze - srpen 1968

„Přišla jsem k jednomu mladíkovi a zeptala se: ‚Promiňte, ale co posloucháte? Proč máte tranzistor, co se děje?‘ A on na mě kouká a říká: ‚No, nic se neděje, Rusové jsou tady‘. Já koukám na něj a říkám: ‚Prosím?‘ A on říká: ‚Vy nevíte? Před rozhlasem se střílí,‘“ líčí.

Paní Lokajová nechtěla věřit tomu, že by byli její kolegové v rozhlase v nebezpečí. Po osmé ranní jí ale navštívil její kolega, který informaci potvrdil. Prý objížděl s kamarádem zaměstnance Československého rozhlasu, aby je varoval.

„Řekl, ať zapomenu na rozhlas, že je to tam rozbité. Že se tam střílí a je tam tank a ať zůstanu doma. Tak jsem zůstala. Pak ještě chodili další kolegové a říkali: ‚Nic se nedá dělat, rozhlas je obsazený. Tam jsou lidi zavření. Někteří dokonce mrtví před rozhlasem.‘ Ruští vojáci v rozhlase. To byl konec.“

Vypnutí vysílače

Československý rozhlas tehdy dostal rozkaz o okupaci neinformovat negativně. Už v noci před vjezdem okupačních vojsk do ČSSR vedení rozhlasu komunističtí funkcionáři pohrozili, že pokud neuposlechne, vypnou vysílače. I přesto ale rozhlas veřejnost informoval.

„Zhruba v půl druhé v noci už hlasatel Vladimír Fischer začal upozorňovat posluchače, že přijde nějaké důležité sdělení. To nakonec přišlo zhruba ve dvě hodiny v noci. Nicméně, jakmile ho rozhlas začal vysílat, tak ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffman opravdu ty vysílače vypnul. Čímž vznikla paradoxní situace, kdy rozhlas nebyl slyšet,“ přibližuje Tomáš Dufka, vedoucí archivu Českého rozhlasu.

I přes vypnutí se ale nakonec vysílání zprovoznit podařilo. „Existoval tehdy takzvaný systém rozhlasu po drátě, který byl vybudován na začátku 50. let pro případ konfliktu v rámci studené války,“ vysvětluje Dufka.

„Za celou kariéru rozhlasu se rozhlas po drátě použil jen v jeden jediný den, a to právě 21. srpna 1968. Takže se použil úplně v opačném gardu, než kvůli kterému v první řadě vznikl,” konstatuje. Běžné vysílání se opět podařilo zprovoznit až v brzkých ranních hodinách.

„Ve čtyři ráno zase zapnuli normální vysílání a v sedm přijely tanky. To už ale byli před rozhlasem demonstranti,” popisuje Dufka. 

Rozhlas totiž veřejnost o srpnových událostech průběžně informoval, přičemž zdůrazňoval, že s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy československá vláda nesouhlasí. Veřejnost byla tedy plně obeznámena s tím, že probíhá okupace. Někteří občané se rozhodli vzdorovat, čímž začal takzvaný Boj o rozhlas.

„Docházelo k tomu, že třeba zapálili nějaký tank. Takže pak vojáci začali do toho davu střílet. Dokonce při této kolizi vzplál jeden dům u zastávky Italská,“ přibližuje Dufka.

Právě v tomto domě žila v té době i dlouholetá zaměstnankyně nástupnického Českého rozhlasu Julie Stejskalová, která je v současné době šéfredaktorkou Zpravodajství a publicistiky. V roce 1968 jí bylo patnáct let.

„Munice celý dům zapálila a to, co neprohořelo, zničili potom hasiči pěnou. V každém případě náš byt byl v prvním patře a byl naprosto zničený,“ vzpomíná Julie Stejskalová na to, jak přišla o domov. V době Boje o rozhlas naštěstí v domě nebyla. S maminkou totiž byly na pěveckém soustředění.

„To, co se odehrálo ve Vinohradské, jsme se dozvěděly s určitým zpožděním. Jako dítě si ale pamatuju jednu věc. Spaly jsme tam ve stanech a v noci jsme slyšely strašný rámus. Kolem nás jely tanky.“

Tehdy ale ještě s maminkou nevěděly, co se děje. O okupaci se jako velká část republiky dozvěděly z rozhlasu. O tom, že přišly o domov, pak od souseda.

„Měly jsme rodinného přítele tady v Mánesově ulici. Zavolal nám a řekl mámě: ‚Evo, váš dům vlastně neexistuje,‘“ vzpomíná. Srpnové události roku 1968 poznamenaly celou republiku. Pro Julii Stejskalovou měly ale ještě jeden, osobní rozměr, který jí každý rok pravidelně připomínají dobové fotografie.

„Do dneška je v prvním patře toho domu balkon, já mu říkám můj balkon. A jak to tam bouchlo, tak se na něj nějakým způsobem dostala peřina. Existuje fotka, kde visí přes ten balkon. A protože je ta fotka poměrně dost dramatická, tak ji každé výročí někde vidím a říkám: ‚Á, moje peřina už je zase vystavena.‘“

Svobodné vysílání

O okupaci informoval rozhlas ještě několik dní po vstupu vojsk Varšavské smlouvy, přičemž se tamním redaktorům dařilo k tématu zvát do vysílání i slavné osobnosti jako třeba Emila Zátopka. 

To bylo zprvu možné hlavně díky velikosti budovy ve Vinohradské ulici, kde rozhlas dodnes sídlí – zjednodušeně řečeno byla tak velká, že vojáci, kteří rozhlas obsadili, dlouhou dobu nemohli přijít na to, odkud se vysílá.

Později se toto ale přestalo dařit a novináři tak museli přejít na nový model přenosu.

„Bylo jen otázkou času, kdy se okupantům podaří vysílání přerušit. Rozhlas měl ale v té době několik studií nejenom po Praze, ale i po celé republice,“ vysvětluje Dufka s tím, že se vysílání podařilo přepojit právě do nich. O srpnových událostech tak postupně vysílala i studia v Nuslích, Olšanech a poté i ta krajská.

„Následovala takzvaná štafeta. Zkrátka: redaktoři z Prahy předávali zprávy krajským studiím všude po republice, která je pak vysílala. A než se přišlo na to, odkud se vysílá, přesunulo se vysílání zase do jiného studia. Díky tomu fungovalo protiokupační vysílání,“ přibližuje Dufka.

I tím redaktoři plány okupantů výrazně zkomplikovali. Původně se mělo totiž jednat o akci s nulovým odporem.

„Plánem okupantských vojsk bylo, že sem přijdou a ustaví tady nějakou dělnicko-rolnickou vládu. Podobně jako dnes na Ukrajině si okupanti mysleli, že sem dosadí provizorní vládu, která bude normálně ustavená. To se samozřejmě nepovedlo,“ dodává Dufka.

I přes odpor takzvaného „svobodného rozhlasu“, jak se tehdy protiokupačnímu vysílání Československého rozhlasu přezdívalo, však okupanti nakonec uspěli. Postupně tak skončilo pražské jaro a začala normalizace.

Redaktoři, reportéři a ostatní, kdo se podíleli na protiokupačním vysílání, museli postupně svá místa v rozhlase opustit. Československé vysílání se tak časem vrátilo k typickému propagandistickému zpravodajství, které si většina lidí se socialismem spojuje, a zůstalo u něj až do roku 1989.

„Byla to celonárodní tragédie, ale pro mě byla ještě umocněna tím, že se mě dotkla bezprostředně, že bezprostředně ovlivnila můj život. Ale máma vždycky říká: ‚Buďme rády, že jsme tam nebyly a že jsme si zachránily holý život,‘“ říká Julie Stejskalová.

„Ale také se mohlo stát, že tahle historická událost, teď mám na mysli takzvanou sametovou revoluci, mohla přijít až za sto let. Co to je v dějinách? Nic. A život by byl úplně jiný,“ uzavírá.