Podrobnosti o budování CII

26.4.
Ráno v 7:30 hod. vyrážíme nahoru. Chtěli jsme mnohem dřív, tak jak jsme byli zvyklí do ledopádu Khumbu, už byla domluvená snídaně i nastavený tři zvonění na mých hodinkách, aby se nám podařilo vstát, ale Don nás ještě ve spacáku večer ukecal, že tak brzo vyrážet nemá cenu.

Nicméně kvůli kuchařům vylejzáme za stanu s Trávou, jak jsme se domluvili na půl šestou a čekáme na snídani. Hodinu! Kuchyně tady nebude patřit mezi nejlepší zážitky a to nás bohužel asi čeká hodně snídaní, obědů a večeří v BC.

Pravděpodobně víc, než jsme si mysleli. Zase na druhou stranu – musíme se uklidnit a vrátit se na „zem“ do klasického běhu expedičního života z našeho běhu Nepálem. A tím je čekání… Expedice občas bejvají mistrovství světa v čekání!

Vyrážíme ve třech, když den před náma vyrazila čtyřka Maďarů. Těm se podařilo dostat se do CII oproti plánům až večer v 18 hod. Nahoře je hodně sněhu. Jeden z nich má podkolenní protézu, hodně se propadal a tak mě poprosili a nesu mu nahoru sněžnice.

Klobouk dolu před tím chlapem, ale raději bych si vynesl něco zásob. Don nám na poslední chvilku poradil vyrazit jen v teniskách, za což mu blahořečíme, protože min. hodinu se jde po zarostlé moréně, potom teprve sleze na ledovec a až pod stěnou je nutný se přezout.

Takže naše vejškový boty se pronesou na už tak plných baťozích. Já se držím vpředu s Donem, Tráva našel parťáka v Oskarovi, kterej vyrážel až po nás. Don udává tempo jako na Gasherbrumech a tak jsme po 12. hodině v CII.

Krom maďarských kluků nás tam čeká několik totálně zapadaných stanů sněhem, naštěstí jen jeden totálně poničenej. Maďaři změnili plán a místo nahoru do CIII směřujou dolu. Sněhu je fakt hodně, včera si šlápli a navíc mezi CII a CIII je ten obávanej lavinovej kuloár.

Když jsem viděl v Pokaře na Donově webu fotku a onu lavinu valící se na lidi v něm, napadly mě slova písničky Šlitra a Suchého: „…já nevěděl jsem přesně proč, do rány jsem vlít. Ačkoli jsem tak děsně, chtěl milovat a žít…“

Ten strašnej žlab je důvod, proč si nebudujeme předpolí k útoku na vrchol tím, že postavíme a vynásobujeme CIII. Pokud to jenom trochu půjde, budeme ji stavět až při pokusu o vrchol a snad nás potom čeká jenom rychlej sestup tou pekelnou dírou…! Ale jsem teprve v CII 5 400 m.

Jak jsem jednu dobu pochyboval o času a penězích, který nás stálo rozhodnutí aklimatizovat se na Lhotse, tak teď jde jednoznačně o náš trumf. (Bohužel, už když jsme sem, letěli jsme se dozvěděli, že v Khumbu zahynul už druhý Šerpa.)

Don mě přiděluje jeden stan k vykopání a za odměnu ho můžeme s Trávou obývat. Sice sebou máme svůj, ale jeho čas ještě přijde. Asi za hodinu se mě ho podaří osvobodit ze zajetí sněhu a vyčerpanej se do něj svalím, asi jsem i pospal.

Časem začínám nakukovat nervosně přes séraky do doliny, kde je Tráva. Z batohu jsem sice vytáhnul vařič, že udělám tekutiny, ale zjišťuju že jsem zapomněl dole plyn! Takže si krátím čas prací a zároveň se tím snažím vylepšit svoji karmu J Pomáhám Oskarovy vykopat jeho stan. Ten říká, že John přijede za chvíli. Ale John nikde…

Takže vyrážím svahem dolu a potkáváme se u trhliny 100 m pod táborem. Veselej, vysmátej. „Snad mě nejdeš nést batoh?“ Tváří se výhružně?! „Jdu, ale neboj, nemusíš se stydět, na Everestu jsem ho nesl i Rakoncajovi…“ Což ho odzbrojilo natolik, že mě tu svini, co valil na zádech věnoval.

Únava zafungovala a trochu jsem zalitoval, že Kristína do výzkumu vlivu výšky a nedostatku kyslíku na mozek nezapojila i parťáka. Když vybalil a montoval dohromady vařič, pořád mě přesvědčoval, že mezi těma nožičkama a vařičem něco chybí, že jsem něco ztratil. V podstatě měl pravdu – patří tam plynová bombička!!!

Zbytek dne a druhý dopoledne jsme trávili koukáním na cestu a přemítáním o tom, jestli a kdy přestane dole sněžit a nahoře foukat. Zatím nám žádná předpověď radost neudělala. Ale snad to bude tím, že jsme taky žádnou nedostali.

A bude květen první máj, lásky čas…