Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – prosinec 2019

Hudebních lásek na první pohled známe až příliš. Většina ale brzy vyprchá nebo z nich na sto honů čiší módní kalkul, klouzají po povrchu. To není případ švédské zpěvačky Louisy Lyne. Ačkoliv nepochází z židovského prostředí, židovskou historii a kulturu studovala na švédských a britských univerzitách a co je pro ni nejpodstatnější, dokonale ovládá jazyk jidiš, ve kterém skládá a zpívá své písně, dovedně přeskakují od tradice k popu a na novém albu Lust (Chtíč) dokonce s příměsí elektroniky. Jinak ji stále doprovází  akustický ansámbl Di Yiddishe Kapelye.

A mimochodem: jidiš je ve Švédsku považován za jeden z šesti menšinových jazyků, takže o publikum nemá Louisa nouzi a působí v zemi jako velvyslanec jidiš kultury. Ví se o ní však i ve světě a jejímu přesvědčení o radostnější, méně skličující hudbě podlehlo mnoho zajímavých hostů. Třeba izraelský hitmaker Idan Raichel, hráč na koru Maher Sissoko nebo slavná kolumbijská zpěvačka Marta Gómez.

„Zacházejme s jidiš jako s jakýmkoliv jiným jazykem a stejně tak s hudbou s ním spojenou. Proto na Lust používám hammondky, pěvecké sbory, elektroniku, reggae se proplétá s kubánskými rytmy a zpíváme ve švédštině, španělštině a hebrejštině. To je pro mne budoucnost jidiš hudby,“ říká Louisa Lyne.

Když se před 70 lety zpěvačka Elza Soares s vidinou výdělku přihlásila do populární talentové soutěže, dorazila ve špatně padnoucích sandálech a laciných šatech vypůjčených od matky. Zaskočený slavný skladatel Ary Barroso se jí úšklebkem zeptal: „Z jaké planety jsi k nám děvče dorazilo?“ Ponížení by se v rozesmátém sále dalo krájet, přesto malá holka sebevědomě odsekla: „Z hladové planety.“ To jen aby bylo jasné, proč Elza nové album pojmenovala Planeta Fome (Hladová planeta).

Důvodů najdeme víc:  hlad nás podle Elzy nutí být odolnějším a silnějším. Což většinu života musela. Vyrostla ve slumu Rio de Janeiro v rodině pradleny a dělníka v továrně na mýdlo, kam nastoupila v jedenácti, kde ji znásilnil o deset let starší muž, kterého Elze vnutili za manžela. Ve dvanácti porodila první dítě a než v jednadvaceti ovdověla, další tři; z toho jedno zemřelo na podvýživu, další dala k adopci. Vzala si brazilského fotbalového génia Garrinchu, jinak slaboduchého alkoholika, který, než zemřel na cirhózu jater, ji mlátil. Přesto se Elza Soares stala jednou z největších umělkyň Brazílie. Národem milovanou i zatracovanou Královnou samby.

Ze zapomnění ji před třemi roky vytáhla mladá elita brazilské alternativní a undergroundové scény a zuřivě punkrocková alba The Woman at the End of the World a Deus É Mulher devadesátiletou Elzu Soares proměnily v ikonu současné moderní brazilské hudby s celosvětovým dosahem, prostořekou, servítky si neberoucí tvůrkyni ostrých manifestů tvrdě kritizujících brazilské poměry, zahrnující stoupající autoritářství, rasismus a homofobii. Na albu Planeta Fome se v produkci Rafaela Ramosem znovu podílela řada mladých tvůrců a hudebníků, podporující zpěvaččin chraplavý hlas.

Není irská hudba jako irská hudba. Obvykle ve světě budí pozornost teatrálními folkrockovými show nebo klasickými dupárnami The Dubliners, The Pogues a Sharon Shannon. Existuje v ní ale důležitý meziprostor a do něho patří dublinská čtveřice Lankum, která doslova šokuje i na novém albu The Livelong Day úchvatně mrazivým, minimalistickým a uvnitř hlavy rezonujícím souzvukem irských dud, concertiny, houslí a nádherných hlasů. Zaznamenáme i stopové prvky punku, krautrocku nebo rocku a co je pro Lankum nejsymboličtější, dokážou naprosto nevšedně upravovat staré skladby, jako třeba The Wild Rover, kterou podle svých slov znovu vrátili, odkud vzešla – do irských rašelinišť.