Na hradě Mírov bylo vězení nejspíš odjakživa. Zároveň šlo o centrum zdejšího kraje

Počátky hradu obestírají legendy. Jedna z nich říká, že hrad měl původně stát na nedaleké Vraní hoře, která je vyšší než hradní kopec. Když ale dělníci vykopali základy a založili zdivo, do rána bylo vše zavaleno a rozházeno. Prý snad temné síly někdejší keltské svatyně bránily znesvěcení místa. A tak hrad raději postavili tam, kde stojí dnes.

Ve skutečnosti byl hrad založen v polovině 13. století, původně snad jako lovecký hrádek. Někteří historikové se domnívají, že měl být také biskupskou protiváhou významného zeměpanského hradu Úsova. První písemná zmínka potvrzuje existenci hradu k roku 1266.

Skutečným centrem okolní krajiny se hrad stal v roce 1320, kdy sem biskup přemístil z Mohelnice správu lenních statků. Hrad se stal středem rozsáhlého majetku, který byl svěřován do správy šlechticům. Ti za to nejenže platili biskupovi pronájem, ale navíc byli vázáni obranou jeho majetku a službou v jeho zájmech. Mnozí z nich na Mírově také bydleli a starali se o jeho obranu.

Na Mírově byl vězněn i šumperský děkan Lautner

Jestli měl původní hrad vězení, není písemně zaznamenáno. Ale vzhledem k tomu, že v něm probíhaly církevní soudy, je to víc než pravděpodobné. Už v 15. století máme písemné zmínky o tom, že jsou v „karceru“ na Mírově vězněny některé osoby z řad kléru. Jako vězení pro „nehodné kněží“ je pak Mírov uváděn ještě několikrát. V letech 1681 až 1684 zde byl vězněn i šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, který se stal jednou z obětí velkolosinských čarodějnických procesů.

Pomníky padlým odbojářům za druhé světové války vytvořil šumperský sochař Jiří Jílek|foto: Miroslav Kobza

Po vyplenění hradu pruským vojskem rozhodl v roce 1761 olomoucký arcibiskup o přesunu církevního vězení z hradu Hukvaldy na Mírov. Nejprve pro tento účel vznikla samostatná budova, od roku 1801 už jako vězení sloužil celý hradní areál.

Po zrušení poddanství v roce 1848 ztratila pevnost svou funkci sídla vrchnostenské správy a stala se pro olomoucké arcibiskupství spíše zátěží. V roce 1855 jej tedy olomoucký arcibiskup hrabě Bedřich Fürstenberk prodal moravskému místodržitelství, které hrad přestavělo do novogotické podoby a zřídilo zde státní věznici. Bylo sem přeloženo vězení z brněnského Špilberku.

Mírov dnes patří k nejtěžším věznicím u nás

V historii Mírova jsou i velmi temné okamžiky spojené zejména s oběma totalitami 20. století. Za druhé světové války na hradě sídlil soud s popravištěm, nemocnicí a samozřejmě věznicí s úděsnými podmínkami.

Při pohledu zblízka si jen málokdo uvědomí, jak rozsáhlý je areál hradu|foto: Miroslav Kobza

Vězněnými byli od roku 1945 především lidé, kteří významným způsobem spolupracovali s okupanty, kriminální vězni a od roku 1948 političtí vězni. Kromě této trestnice byl v areálu až do roku 1962 tábor na nucené práce se zvláštní ostrahou, převážně pro československé důstojníky.

Během okupace zahynulo na Mírově celkem 666 politických vězňů, z toho 516 Poláků a 137 Čechů. Připomíná je pomník na někdejším vězeňském hřbitově. Pamětní desku všem politickým vězňům, kteří zahynuli na Mírově, najdete u vchodu do současné věznice.

Novodobá historie vězeňství je spojena na Mírově s jedním ze dvou nejtěžších nápravných zařízení u nás. Jsou zde umístěni i doživotně odsouzení vězni. Do 29. října roku 2000 byla mírovská věznice považována za místo, odkud se nedá uprchnout. Toho dne se to povedlo doživotně odsouzenému Jiřímu Kajínkovi. Je jediným vězněm v novodobých dějinách Mírova, kterému se podařilo únik z Mírova dokonat. Paradoxem je, že se za zdi zdejší věznice po letech vrátil.