Manželé Hrbkovi: Prvomájová láska vydržela celý život. O ruku ji požádal na dece
Jaroslava a Stanislav Hrbkovi jsou spolu 57 let, ale znají se mnohem déle. „Chodili jsme do stejný školy, třídy jsme měli vedle sebe na jedný chodbě, ale neznali jsme se,“ vypráví Stanislav.
Dnes je Stanislavovi 81 let, Jaroslavě o dva roky méně. Poprvé se potkali 8. dubna roku 1961 na taneční zábavě. Stanislav tam vyrazil s kamarádem a v sále spatřil pohlednou blondýnku.
Šestnáctiletá Jaroslava tehdy navštěvovala první ročník Střední zemědělské školy v Čáslavi, on chodil do stejné školy, ale už do posledního ročníku.
1. května šli – jako všichni tenkrát – do průvodu. „Když končil, odloučili jsme se a zamířili do čáslavského parku. Strávili jsme tam celé odpoledne,“ vypráví Jaroslava. „Byli tam i spolužáci, kteří se mi chichotali, že jdu na rande se čtvrťákem. Ale my už navečer věděli, že ‚TO ‘ tam je.“
Chodili na nedělní čaje. „Protancovali jsme se až do důchodu, než tělo řeklo, že už to nejde,“ posteskl si Stanislav.
Vojna vztah nenarušila
Na podzim roku 1961 Stanislav narukoval na vojnu. Bylo jim líto, že se uvidí málo, ale psali si.
Odloučení působí na lásku jako vítr na oheň, malý uhasí, velký rozdmýchává.
Saadí, perský básník
„Prvně se vrátil na dovolenou až po roce. A to bylo takový divný. Já v té době studovala, musela jsem udělat maturitu. Pak už to bylo zase dobrý.“ „Byla to taková prověrka vztahu. Když to přežilo dva roky vojny, tak to asi nebylo špatný,“ myslí si Stanislav.
Ještě další tři roky spolu jen chodili. Žili každý u svých rodičů, kteří je vzájemně přijali velmi dobře.
Poté nastoupili do stejného zaměstnání, a byli tak přes den pořád spolu. Věděli, že svatba je na obzoru. Svatbu navrhl Stanislav. „Měli jsme jedno takový pěkný místečko, Roztěž. A tam jsem ji na dece požádal o ruku.“ „Čekala jsem, až se vysloví. Už jsem to chtěla mít za sebou,“ směje se Jaroslava.
VIZITKA
Datum svatby: 9. září 1967
Kde: ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře, poté v katolickém kostele Nanebevzetí Panny Marie v Bykáni
Děti: 3
Svatební den probíhal, jak se patří. „Pak jsme se ztratili, zbytek se veselil dál,“ prozrazuje Stanislav.
Jaroslava nebyla těhotná, takže se brát nemuseli, jak bývalo zvykem. „Když se holka musela vdávat, tak to tady šlo po celý vsi. Proto jsem chtěla po svatbě počkat ještě aspoň měsíc, aby tam byla prodleva a bylo jasné, že jsem se nevdávala těhotná, abych nemusela nic vysvětlovat.“ „Kdyby to bylo dřív než devět měsíců po svatbě, tak by to bylo živobytí pro místní drbny,“ tvrdí Stanislav.
Pro Jaroslavu svatba znamenala změnu. „Musela jsem se přestěhovat k manželovi a já to tam moc neznala. Šla jsem z práce a ani jsem pořádně nevěděla, kde bydlím. Cesta vedla přes úvoz a kolem rybníčku a já si to pořád nepamatovala.“
Stanislav přiznává, že manželství přináší i jistou povinnost. „Cítíte, že se musíme dělit, pomáhat jeden druhýmu, a když přišly děti, tak se postarat o ně.“
21. srpen 1968
První dcera přišla necelý rok po svatbě. V den, kdy si přivezli prvorozenou Hanu z porodnice domů, bylo vše zalito sluncem. „20. srpna jsme ji přivezli z nemocnice a 21. sem přijeli tanky. Říkali jsme si, že máme všechno a najednou bác. Tanky proti nám. Vojáci tu zastavili a chtěli něco k jídlu. Působilo to na mě strašně, byla jsem po porodu a na nervy.“
„Víc než strach jsem byl překvapenej, ale říkal jsem si, že to nemůže takhle dlouho vydržet. Byli tu tři měsíce,“ říká Stanislav. „Měla jsem strach o dítě a existenci. Pořád jsem stála u postýlky.“
Děti jsou jako zrcadla, která odrážejí naši lásku.
Neznámý autor
O tři roky později se narodil syn Libor a za dalších šest let dcera Soňa. „Tu jsme už neplánovali, ale máme skvělé děti. Navštěvují nás, jsme šťastní,“ pochvaluje si Jaroslava. „V dětství jsem je trochu ošidil. Na prvním místě byla práce, to se nedalo nic dělat. Neměl jsem vysokou školu a nebyl v partaji, ale měl jsem vedoucí místo. Tak to něco obnášelo. Dvakrát denně jsem jí děkoval za to, že to můžu dělat,“ přiznává Stanislava a Jaroslava přikyvuje.
Humor je důležitý i po 50 letech
Jaroslava a Stanislav mají pořád dost práce. Rádi tráví čas na zahrádce a v Opatovicích na Kutnohorsku jim zbylo malé hospodářství s králíky, kachnami a slepicemi. „Mívali jsme i krávy a prasnice. Měli jsme tak akorát, co jsme potřebovali k životu.“
Doma jim dělá společnost pejsek. „Je s námi i v posteli,“ směje se Stanislava. „Tak spím s dvěma chlapama.“ „Humor je důležitý,“ přitakává Stanislav. „Děkuju jí, že jsme vychovali děti, za který se nemusíme stydět, že jsme něco vybudovali a že jsme uspěli i v práci. Jsem moc rád, že ji mám.“
„Prožili jsme pěkný život, za to mu děkuju. Všechno jsme většinou dělali společně, byl mi velkou oporou. Dokonce i operace jsme měli podobně, on kyčel, já koleno. Pak jsme rehabilitovali v Kladrubech. Měli jsme i společný pokoj, tak si říkáme, že musíme i oba naráz odejít. Neumím si představit, že bych tu zůstala sama.“
Co znamenalo, když se ve svatební den takzvaně zatahovalo? Kde prožili nejromantičtější noc? Jak uspěli v manželském testu? Poslechněte si další příběh zlatého manželského páru v pořadu Zlatá láska.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
