Cikháj se bála osudu Lidic. Poslední pamětník vypráví o dramatickém konci války ve Žďárských vrších

Dnes o těchto událostech vypráví poslední žijící pamětník Rudolf Hegenbart. V roce 1945 byl malý chlapec, ale zážitky z posledních válečných dnů ho poznamenaly natolik, že se jim později začal věnovat jako badatel. Sbíral svědectví dalších pamětníků a snažil se uchovat historii svého rodného kraje.

„Cestář Haman hrál na harmoniku, všichni zpívali, i partyzáni. Zazněla i píseň na melodii Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená,“ vzpomíná téměř devadesátiletý Rudolf Hegenbart. Píseň připomínala Lidice a varovala před německým terorem. Obyvatelé Cikháje se báli, že jejich vesnici potká stejný osud.

Největší strach zažili 1. května 1945. „Ráno jsme vstávali a za každým oknem stál kulomet. Když maminka odtahovala závěs, zařvala: ‘Němci!’ a hned na to začali tlouct na dveře,“ popisuje dramatické okamžiky. Němci nakonec nikoho nenašli a vesnici neuškodili, přežila díky štěstí i odhodlání místních.

Cikháj během války úzce spolupracovala s partyzány, kteří se ukrývali v okolních hlubokých lesích Žďárských vrchů. Skoro každý z přibližně 150 obyvatel nějak pmáhal, někdo vařil, jiný pral, další dodával potraviny. „Souseda Ptáčíka varoval německý voják: ‘Cikháj – samý partyzán,’ a ukázal na krk,“ vypráví Hegenbart.

5. května 1945 obec osvobodili partyzáni. O pět dní později dorazila Rudá armáda a krátce po ní přibližně 1200 rumunských vojáků. „U nás bydlel důstojník, pomáhali s udržením pořádku a zatýkali fašisty na útěku,“ dodává pamětník.

Osvobození Prahy 9. května těsně zachránilo šest místních obyvatel odsouzených k trestu smrti. Rozhlaz k popravě už existoval, ale díky konci války se mohli vrátit domu.