Bylo nás pět

Byl jsem v r. 94 členem expedice, která taky chystala vstupy do televize. Byla to zároveň moje první expedice do Himálaje a ještě k tomu hned na Mt. Everest! Ale ne do normálky, lezli jsme severní stěnu, jejím středem, Nortonův kuloár. Tehdy jsme dovezli do základního tábora náklaďák satelitní techniky! Několik tun materiálu a jenom satelitní parapola měla průměr několik metrů. Paradoxem bylo, že když jsme na hranic Nepál – Tibet v Zanghmu překládali z náklaďáku na druhej náklaďák veškerej satelitní matroš před očima celníků, prošlo nám to. Ale zároveň nám ale zabavili čtyři vysílačky, který jsme měli na dorozumívání se mezi sebou během lezení. Max. vzdálenost 10 km. Michal tehdy musel kůli nim až do Lhasy a vrátil se s nima až za několik dnů. Přitom v okamžiku kdy jsme satelit smontovali a zprovoznili – Američani na nás nátáčeli i nějakou družici – mohli jsme vysílat do celýho světa pohyblivý obrázky v reálným čase! Číňaňi to potom ihned zatrhli, jakmile jsme udělali zkušební vysílání… Sranda byla, že nám nešel v tý vejšce benzínovej agregát. A tak jsme jedinou flašku s kyslílem, kterou jsme měli na záchranný, lékařeký účely využili na sycení směsy benzínovýho motoru. Přiváděli jsme kyslík hadičkou do karburátoru:-)))

Počítač Lenovo, satelitní anténa, kamera a nějaká dráty který jsme tahali letos, aby jsme udělali přímej vstup do ČT, jsou proti tomu „peříčka“. Ale i tyto peříčka se pronesou!!! Zvláť když jdete do vejškových táborů poprvé a ještě k tomu nejsou dobrý sněhový podmínky a razíte stopu hlubokým sněhem. Díky televizi za spolupráci moc, ale stejně jednoznačně největší problém byl, že jsme se museli přizpůsobovat my jí a ne ona nám. A dělat vstup na minuty přesně v určenou dobu, když se nacházíte ve vánici na ostrým sněhovým hřebeni je legrace. Legrace, kdy jde o život….

Dnes ráno následoval Standu Martin Havlena. Operace kolene 4 neděle před odletem přeci jenom zanechala stopy. A poslední sestup, kdy jsme se bořili po pás do sněhu a propadali se do trhlin kolenem hnulo, zranění opět oživilo. Do kopce problémy nemá, ale na sestupu koleno zlobí. A je pravda že profil a obtíže cesty jsou takový, že tak mohutnýho chlapa vláčet někde ze 7000 m by šlo hodně těžce! Rozhodnutí těžký, ale zodpovědný! Bude nám chybět, protože ztrácíme, kámoše, překladatele, kuchaře, baviče a medvídka mývala v jedné osobě:-))) Ale Martine slibujeme že se budem na tvoji počest mýt. Už jsme si losovali a každej tejden se jeden z nás vykoupe…

Je zatím nečekaně slušně. Oba poslední dny zasněžilo, ale nijak dramaticky. Pravda, nevíme přesně co se děje za rohem, na GII kde nevidíme, ale kéž by tohle bylo ono špatný počasí a od zítřka se zlepšovalo. Pak by se nám šance na pokus o vrchol výrazně lepšily i přes naši ne zcela ideální aklimatizaci….
Radek