Artur Kubica: O podivném chování

Jako malý kluk jsem si přečetl jedním dechem všechny díly Rychlých šípů i ostatní Foglarovy knížky a podle toho jsem se i choval. Když jsem v patnácti šel do učení mezi zedníky, tak se na mě spolužáci dívali jako na podivné stvoření, které nekouří, nemluví sprostě a hlavně nelže. Musel jsem se tedy rychle změnit, protože bych mezi kamarády zedníky nevydržel. Lhát jsem sice nezačal, ale slovník jsem si obohatil o základní zednické nadávky, a i to kouření a dobré pití mi na nějaký ten pátek zachutnalo. Časem jsem ale došel k názoru, že na těch Rychlých šípech bylo stejně něco krásného a hlavně čestného, tedy něco, co se dnes moc nenosí. Děti nutíme nevšímat si problémů druhých, dospělí zase za dveřmi pomlouvají a před dveřmi pochlebují lidem, ze kterých něco mají a dokonce i zloději mají obhájce k tomu, aby se prokázalo, že například vytunelovali obrovskou firmu jen jakoby omylem. Jeden můj kamarád mi vyprávěl, jak čekal v noci na zastávce na autobus, kterým jezdí jeho manželka z práce, a tu si všimnul, že na lavičce leží drahý mobilní telefon. Vzal ho s tím, že se na něj doma v klidu podívá, a pak ho zkusí vrátit majiteli. Jeho žena, když ten mobil viděla, tak ho ale chtěla, protože se jí líbil. Kamarád ji za to vynadal, udělal ji přednášku o poctivém jednání, jak ho zcela zklamala, pak našel v nalezeném mobilu číslo nazvané „Ženuška Janička“ tam zatelefonoval, ta ženuška předala telefon svému manželovi, který mobil ztratil, a za dvě hodiny už ho zase měl v ruce. Ptal se mého kamaráda, co za to, a ten ho odbyl s tím, že zítra zase třeba on pomůže někomu jinému.

Krásné viďte. Tak by to mělo vypadat. Asi dva dny jsem kamarádovi záviděl, že se do takové situace, kdy musel prokázat svou poctivost, dostal. A pak jsem si ráno kupoval v obchodě svačinku a paní za pokladnou mi naúčtovala o 21 korun méně. Řekl jsem jí, že udělala chybu, že se právě okradla o 21 korun, tím okradla i svou rodinu, protože to manko bude muset někdo zaplatit. Pokladní zbledla, že to není možné, přepočítala nákup, a pak byla moc ráda, že jsem ji na to upozornil. Mezitím jsem si ale všiml několika lidí v řadě za mnou, jak se chytají za hlavu a říkají cosi o podivínovi, který, představte si to , upozorní pokladní, že se sekla a ještě ji ty peníze vnutí! „No takového chlapa mít doma, tak ho praštím “, říkala jedna paní za mnou důvěrně a pohrdavě své kamarádce, ale tak abych to slyšel. Ale mě to neurazilo. Ten den jsem měl dobrou, skvělou, vynikající náladu, protože jsem se chováním zařadil mezi slavné Rychlé šípy. Nejsem sice Mirkem Dušínem, na to se necítím, ale s Rychlonožkou nebo Červenáčkem bych si ten den ruku klidně podal. Udělal jsem totiž dobrý skutek. No vidíte, a přitom stačilo tak málo, stačilo chovat se k ostatním lidem lidsky. A pěkný den přeje Artur Kubica.