Artur Kubica: Cyril a Radegast

Slavní věrozvěstové Cyril a Metoděj se k nám dostali před téměř jedním tisícem a sto padesáti léty, což oslavíme v roce 2013, a přinesli sebou křesťanství. To samo o sobě znamenalo konec krvavým pohanským zvykům, jako bylo například obětování zvířete či člověka bohům. Tak oni ti naši slovanští předkové se s tím moc nepárali a pro dobrou úrodu a zdraví byli ochotni obětovat co ten či onen bůh požadoval. Cyril se ve svých téměř čtyřiceti létech vypravil na Radhošť, kde sídlil bůh Radegast ztvárněný prý v dřevěné nebo zlaté duté soše skrz kterou prý promlouvali kněží ke svým věřícím, a tu sochu tam Cyrilovi pomocníci vyvrátili, povalili a na její místo postavili dřevěný kříž. Socha prý zmizela a dodnes se říká, že je ukryta někde v hoře, která je sama o sobě protkána chodbičkami a různými jeskyněmi. Ostatně právě o tom je dnešní pořad Křížem krajem, který jsme pro vás společně s historikem Jiřím Tichánkem připravili do vysílání v devět hodin a patnáct minut. To ale není podstatné, důležité je, že nenápadný věrozvěst Cyril zrušil pohanského boha Radegasta. Jak je vidět, ve výchově k lepšímu je nutné občas sáhnout ke tvrdé ruce, což si mnozí určitě pamatují z dob, kdy nad sebou měli ráznou nedemokratickou ruku rodičů. Já jsem si v souvislosti s povalením sochy boha Radegasta křesťany, čili Cyrilem a jeho následovníky, vzpomněl na časy, kdy mi bylo patnáct a kdy jsme s bratrem hráli na nejrůznější nástroje, v nejrůznějších kapelách a samozřejmě se neučili do školy. Lepší bylo brnkat na kytaru, než sedět s hlavou v nezáživných knížkách. Došlo to až tak daleko, že bratrovi hrozila ta nejméně pěkná známka a mohl opakovat ročník na učilišti. Tehdy se do role Cyrila postavila moje drobná a starostlivá maminka, vzala jeho modlu, jeho kytaru a jediným švihem mu ji přerazila vejpůl s tím, že dokud neudělá pořádek ve škole, nová kytara nebude. Dodnes marně přemýšlím, kde se to v ní vzalo. Ale mělo to výsledek. Stal se zázrak, bratr šel do sebe, opravil známky a koupil si kytaru novou a dokonce ještě lepší. Každý máme jiné demokratické i nedemokratické výchovné metody. Za časů Cyrila a Metoděje to byly nejspíš metody drsné. Pohané zabíjeli křesťany a křesťané zabíjeli pohany. Krvavé časy jsou ty tam. Dodnes se ale nic nezměnilo na podstatě věci, že jedni chtějí dobro a druzí zlo. Teď jen poznat a rozlišit , která strana chce dobro a která se chce mít jenom dobře. No vidíte a z výchovných metod jsem se dostali automaticky k politickým metodám. Zase je nad čím přemýšlet. A pěkný svátek vám přeje Artur Kubica.