Artur Kubica: Cesta k Ježíškovi

Ježíška jsem zatím nikdy neviděl, ani když jsem byl celý rok hodný. Po celý Štědrý den jsem se vždy od rána postil a ani to zlaté prasátko jsem pak neviděl. Podobné otázky se mi hrnuly hlavou, když jsem byl kluk. A protože můj táta měl velké břicho, sváděla to maminka na něj: prasátko vlastně konkurenčním vzhledem odehnal od našich dveří. Vím, proč jsem nikdy neviděl třpytivého pašíka, ale proč jsem nikdy neviděl Ježíška?

Nedávno jsem se rozjel na návštěvu k jiříkovskému řezbáři Jiřímu Halouzkovi do jeho Galerie Děda Praděda, kde má Ježíšek svou schránku na přáníčka. Řezbář mi vysvětlil, že Ježíšek je takový roztomilý, možná osmiletý desetiletý klučina se zlatými kudrnatými vlásky a s bílými křidélky. Dětem nosí dárečky pootevřeným okénkem nepozorovaně. S tou obrovskou hromadou všelijakých hraček ze supermarketů vletí dovnitř a když doma maminka nebo tatínek zazvoní na zvoneček, tak je to pro Ježíška signál, že se někdo blíží a on rychle uletí tím okénkem pryč.

Je tedy jasné, proč jsem ho nikdy nemohl uvidět. Čekal jsem na zvoneček a to byla chyba. Měl jsem do obýváku ke stromečku vtrhnout před signálem. Třeba bych ho načapal.

Jeden můj kamarád mi v první třídě základní školy vyprávěl, jak Ježíška ve vedlejším pokoji slyšel, když strašně nadával, protože o něco zakopnul. Když tam pak přišel, už tam Ježíšek nebyl, ale byl tam jeho táta a držel se za koleno. Pod stromečkem měl tehdy dřevěnou lokomotivu s ulomeným komínem.

Když jsem si na tu příhodu vzpomněl, napadlo mě, jak si asi dnešní děti Ježíška představují, když ho vlastně nikdy neviděli. Děti totiž uvažují logicky. Jak by mohl například malý létající kluk nosit dárky, které jsou těžké? A v té chvíli vás napadne, že vůbec není složité děti zmást a vnutit jim nějakého jiného Ježíška. Třeba Dědu Mráze nebo slavného Santa Klause. To jsou statní pořízci, mají létající sáně a soby, a všechny hračky na ně jednoduše naloží. Jsou na to prostě vybaveni. Mají na to lidi a skřítky, takže něco na tom je.

Jenže na mě si nepřijdou. Já už totiž vím, jak Ježíšek v České republice vypadá. Viděl jsem ho v galerii Děda Praděda. Jeho socha tam vznikla na základě 30 tisíc kreseb, na kterých děti malovaly, jak si ho představují. Vyhrála malá devítiletá holčička, která namalovala osmiletého kluka se zlatými vlásky a s křidélky.

Konečně se tak našel někdo, kdo ono nenápadné pozměňování tradičního pohledu na českého Ježíška zatrhl. Letos zase nechám o Vánocích pootevřené okénko. Určitě přiletí.

Pěkný den přeje Artur Kubica.