Andrea: Mám rakovinu prsu. Ale jsem hlavně mámou!

2. srpen 2018
Andrea Chaloupková
0:00
/
0:00

Na příběh Andrey Chaloupkové jsem narazila díky jejímu blogu Kozí život, ve kterém sděluje svoje každodenní radosti i strasti při boji se zákeřnou nemocí.  

To, co bylo zpočátku pro Andreu jistou formou terapie, se stalo velice navštěvovanou stránkou, která dává ostatním onkologicky nemocným velkou sílu dál bojovat.  Hodí se říci také to, že Andrea je maminkou pětiletého chlapečka.  Když jí diagnostikovali zhoubný nádor prsu, bylo jí 32 let. 

Měsíc po preventivní prohlídce si objevila bulka v prsu. Možnost, že se jedná o rakovinu, si vůbec nechtěla připouštět. „Za měsíc to přeci nemůže být nic špatného, za měsíc se přeci nádor neudělá,“ utěšovala se Andrea. Bohužel podezření se nakonec potvrdilo. 

Rakovina nebolí

„Člověk se cítí unavený,“ vysvětluje Andrea. Většina žen v podobném věku si říká, že jsou mladé, že se jich to netýká. „Rozhodně by neměly podceňovat prevenci a samo vyšetření,“ upozorňuje Andrea.  

Po 14 dnech od prvního vyšetření: „Sedíte v čekárně a zavolá si vás lékař a jdete tam pořád s tím, že to bude v pořádku.  Do té doby, než slyšíte, ano, máte rakovinu, je to zhoubný nádor, jste onkologický pacient,“ vzpomíná na nejtěžší moment Andrea. 

Tím to ale zdaleka nekončí. Následovala série vyšetření, zda se rakovina nerozšířila do dalších částí těla. S tím souvisely i další postupy a varianty léčby - chemoterapie, ozařování nebo operace.

Člověk se nesmí vzdávat. Musí bojovat!

Volba padla na chemoterapii, která ale s sebou přináší i daň – ztrátu vlasů. Andrea si na svých vlasech zakládala už od dětství, jejich délka dosahovala až 50 centimetrů. Změna nastala po první chemoterapii, kdy jí lékařka oznámila, že do týdne jí vlasy začnou vypadávat.  Aby to nebyl takový šok, začala si vlasy postupně zkracovat. „Jak to vysvětlit pětiletému synovi, aby nějak zvládl to, že mě uvidí bez těch vlasů?“ Tuto otázku si Andrea neustále kladla. Celou situaci vyřešila po svém - formou hry na kadeřnictví, kdy dala do rukou synovi mašinku, aby jí mohl oholit vlasy. „Musím říct, že to byl jeden z nejsilnějších okamžiků,“ vzpomíná.

To ale nebylo zdaleka všechno, Andrea musela s diagnózou seznámit svoje rodiče a kamarády. „Opravdu nemůže být nic horší než, když vám těžce onemocní dítě,“ popisuje nelehké momenty Andrea, kterou velmi podpořili kolegové z práce.

Andrea teď ke svému onemocnění přistupuje velice racionálně. „Vnímám to jako druhou šanci a myslím, že jsem si uvědomila spoustu věcí a určitě už nemám ve zvyku poslední rok odkládat něco na potom.“  

Celý příběh si můžete přečíst přímo zde.