Aby mohla otevřít okno, musela sběratelka v ložnici vždy stěhovat tři kočárky

Vanda Rektorisová pochází z Chrudimi, vystudovala střední zemědělskou školu v Chrudimi a pak Vysokou školu zemědělskou v Brně. Síla přírody ji dojímá. A prý už jako malá nejraději kreslila traktory a kombajny při žních. První kočárek si pořídila, když se chystala na společenskou akci v historickém kostýmu. A ačkoliv se akce pak kvůli covidu vlastně nekonala, kočárek odstartoval série dalších sběratelských počinů.

Jak složité bylo opatřit si první kočárek? Já bych hledala na internetu. Je to tak?

Dělala jsem to tak i já. Viděla jsem dámy v historických šatech právě s takovými krásnými doplňky, starými kočárky, a tak jsem se vydala hledat různá klíčová slova a jeden takový skvost jsme objevili na Plzeňsku.

Kočárky ale nebyly vaším prvním sběratelským tématem?

Určitě ne. Když se nad tím zamyslím, tak já jsem celoživotní sběratel naprosto všeho. Je to vlastnost. Já nosím, syslím, skládám. Já dokážu schovat lístek z autobusu, pakliže to má nějakou vazbu.

Výstava Na kolech radosti v Regionálním muzeu v Chrudimi|foto:Regionální muzeum v Chrudimi

Pamatujete si pak tu vazbu, jakou to ve vašem životě mělo?

To je zajímavé, že tohle tam někde uvízne. Třeba když se budeme bavit o panenkách a o kočárcích, tak si myslím, že na 99% umím říct, od koho ta panenka je, odkud je, jak jsme na ni přišli. Takže tam tohle funguje.

Kam se vám všechno, co máte tak ráda, vejde?

No, nevejde. Sháníme prostory. Než jsme udělali první výstavu, tak to bylo všude u nás doma postrkáno. Když jsem v ložnici potřebovala otevřít okno, tak jsem musela odparkovat třemi kočárky, otevřít okno a zase zajet nazpátek, abych mohla otevřít dveře z ložnice. Nějakým způsobem se podařila první výstava, takže jsme se „zbavili“ předmětů. Sběratel, to je marný, to je diagnóza. Takže jsme nasyslili další a takhle pokračujeme.

Takže kdyby byly někde nějaké další prostory, tak si myslím, že jsme schopni teď hned udělat třetí výstavu. Já mám někdy pocit, že to je prostě únik z reality, kterou nezvládám jinak, tak utíkám do hezkých, starých časů. Vím, že v těch letech, ať už to byla první světová válka, druhá světová válka, vůbec to nebylo, jak si to já idealizuji, ale přece jenom, když držím kus krajky v ruce a říkám si, že to někdo vyšíval dlouhé hodiny a rozhodně si na to nemohl rozsvítit, dělali to často za svíček, je to spíš opravdu velký respekt a ocenění toho a taková nostalgie a útěk z reality.

Vanda Rektorisová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Poslední otázka je od umělé inteligence: Vando, jaké jsou největší výzvy, se kterými jste se jako sběratelka setkala nebo možná jedna největší výzva?

Když se potřebuji věnovat nějakému detailu při renovaci, tak si nejdřív říkám, že to prostě nezvládnu a nechám tu věc být. A pak si říkám, že to je ta výzva, že musím. Pak se do toho pustím a je to strašná radost, když se to povede. Stane se, že se to nepovede, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí, jinak se to člověk nenaučí, tak to prostě je. Mám spíš strach, když už to je opravdu něco cennějšího, tam se do toho nepouštím, to by bylo v nenávratnu, ale u některých věcí ano. Je to posun sám sebe za nějaké hranice svých možností.

Vyžaduje sběratelství partnerské pochopení? Jaký je historický vývoj kočárků? Poslechněte si celé Zálety.