Žijete se zvířaty a bez tekoucí vody, vzpomíná cestovatelka na Nepál

Tereza Košnařová se narodila v Mladé Boleslavi, vystudovala Technickou univerzitu v Liberci, na ní textilní a materiálové inženýrství. Pět let žila v Londýně, pak přišel ten zlom, odešla z práce, od kolegů dostala deníky a začala si na svých cestách psát poznámky. Domů se vrátila se třemi hustě popsanými knihami a vznikla myšlenka na knížku. Procestovala kus světa, kromě Nepálu, Indie i jihovýchodní Asii a rok žila v Jižní Americe.

Zajímá mě ten okamžik, kdy se rozhodnete opustit stereotypy a odjet sama do světa. 28. března 2011. Datum, které vám změnilo život.

Byla to taková postupná záležitost. Ono to nebylo úplně vyloženě rozhodnutí ze dne na den. Dlouho jsem se k tomu rozmýšlela, odhodlávala. Nakonec jsem si řekla, že musím. Byla jsem celkově nespokojená v práci.

Cestovatelé často říkají, že cestují proto, aby poznali sami sebe. Co jste se o sobě dozvěděla?

Dozvěděla jsem se, že jsem odvážnější, než jsem si myslela. Že ten strach, který mě vlastně trošičku brzdil v tom rozhodování, se dá snadno překonat a pak už to jde samo. Pak už všechny zážitky, o kterých sníte, po kterých toužíte, přichází samy, začnou se nabalovat, potom vlastně i vás to povznáší, protože vy se víc dozvíte, naučíte. Otevře vám to obzory, poznáte spoustu nového. Když to dáte takhle všechno dohromady, tak vlastně jste mnohem spokojenější ve výsledku.

Když jste vyrazila do Nepálu, bydlela jste u místní rodiny asi 20 km za hlavním městem. Učila jste v dětském domově.

Jeden z důvodů, proč jsem se tam vydala, byl, že jsem chtěla žít s tamní rodinou. Chtěla jsem poznat kulturu. Myslím si, že jenom díky tomu jsem poznala tu zemi tak, jak to tam doopravdy chodí. Když jste v hotelu, tak to prostě nepoznáte. První šok byl ten, že oni žijí se zvířaty, na to my zvyklí nejsme. Oni tam žijí, mají tam kozy, mají tam slepice. Vy sedíte, jíte na hliněné podlaze a na jednou kolem vás jde slepice. V domech není koupelna, není tam ani tekoucí voda. Oni si nachytávají do sudu dešťovou vodu, když se chtějí osprchovat nebo vykoupat, tak musí jít do vesnice k takovému veřejnému bazénku.

Jak jste snášela různé zdravotní indispozice a nekomfort při cestování?

Já jsem se naštěstí nikdy nedostala do nějaké život ohrožující situace, ale stalo se mi právě v Asii i vlastně v Jižní Americe několikrát, že mě skolil ten pravý cestovatelský průjem, a to je opravdu něco, co jen tak nepřejdete. To vás opravdu uloží do postele. Je vám špatně, nechci ani popisovat, co se s vámi všechno děje, ale prostě musíte ležet a trvá to dlouho, než se opravdu vzpamatujete. Tak to jsou momenty, kdy si řeknete: „Možná, že jsem měla zůstat radši doma, protože tam by se mi to nestalo.“ Potom, když se vyléčíte, tak to hodíte hnedka za hlavu a řeknete si: „Tak a jedeme dál!“

Poslední otázka od umělé inteligence: Jak, Terezo, zvládáte cestovní stesk?

No, když cestujeme, tak většinou stesk po domově nemáme, protože jsme prostě ponoření do toho nového a užíváme si sluníčko nebo kafíčko a je to dobré, je to fajn pro nás. A jediné, čeho si teď všímáme, že dcera začala chodit do školky a občas se jí stýská po kamarádech, které tam má, takže to budeme muset nějak do budoucna vyřešit, abychom si třeba, až bude starší, s nimi i mohli volat, aby byla prostě v kontaktu.

A co se týče stesku po cestování, když jsme doma, tak ten nás občas přepadá, právě hlavně v těch zimních měsících, kdy prostě sedíme doma, jsme zavření, venku je tma, chybí nám ta interakce s těmi ostatními a říkáme si: „Proč tady sedíme, proč nevyrazíme někam za teplem?“

A kdybych měla zůstat nějakou delší dobu bez cestování, tak by to pro mě byla velká pohroma. Mně by se to nelíbilo. A opravdu vždycky mám pocit za nějakou dobu, že už musíme zase na nějakou novou cestu, tak se snažíme alespoň na víkend někam vyrazit.

Kam vedla její první cesta a jaké z ní měla Tereza Košnařová dojmy a zážitky? Četla v dětském věku cestopisy? O čem bude druhý díl knihy Jednou se mi splní sen?