30. 7. BC

Ráno, nebo spíš v noci po čtvrtý hodině když jsme vyrazili na ledovec jsme začali potkávat nečekaný množství lidí. Nakonec jsme napočítali 19 čelovek?!! Super, bude nás hodně. Byl jsem rád že i v “ Údolí stínů“ se budem pohybovat ve víc lidech. Že bude šance si pomoct pokud by se tam zrovna motal Cháron se svojí lodí… Naštěstí se zrovna plavil jinde.

Po sedmi hodinách ale přišly špatný zprávy. Jak formou SMS – další zhoršení počasí a v mnohem bližším termínu, tak i to že dál z CI vlastně skoro nikdo nejde. lidi sem šli vlastně zlikvidovat tábor! Navíc i Miska, kterej k tomuhle podniku byl skeptickej od začátku prohlásil že dál nejde! Průser, protože Libor najednou nevěděl jestli pokračovat a nebo ne. Začal jsem přebalovat věci, ale pokud ponesu všechno sám…?! „Třeba se stane zázrak a třeba se jen strašným způsobem sedřem říkám Liborovi, ale prostě je to jediná šance!“

Don a Alexej vyráží dál ( ti dva jsou největším motorem a mají absolutní zásluhu o vrchol, jim patří dík! ) a Libor se nechal nakonec přesvědčit slibem že nás čeká „…jen krev, pot a slzy!“ Tak že z 19ti lidí pokračujeme jen čtyři!

Večer máme po patnácti hodinách v nohách víc jak 1 300 nastoupaných metrů a všeho plný zuby! Libor si vyžádal tempo – dvacet kroků a odpočinek a je vidět že i to těžce kouše. Ale drží se, dře!!! Na místo tábora CII se dostáváme přesně na minutu kdy sem padá stín. Což znamená, že KULATEJ VRAH kterej nás celej den devastoval odchází a my stavíme stan v mrazu a nepohodě. Možná je to pro někoho k nevíře, ale slunce byl pro nás skoro největší problém na celý expedici.

Obrovský teploty nás ničily neskutečným způsobem. Hodinky mě ukázujou příchod do vejšky 6 606 m v 6:16. Třeba je to dobrý znamení říkám Loborovi, protože šestka je moje číslo:-). Pod sedlem už vyšlapanou cestou vidíme jít pět lidí. Martin a Slovinci v CI odpočali a vyrazili taky, přichází se tmou. S Donem a Alexejem se domlouváme že ráno v 7 hod. pokračujem do CIII.

27.7. Večer ani ráno naštěstí výrazně nefoukalo. Libor totiž zapoměl předsíňku od stanu. Máme opravdu malej stan. Naštěstí Var je tak kvalitní vařič, že mírnej vítr venku zvládne. Navaříme pití a vyrážíme. Japonský kuloár začíná zhruba v 6 600 m. Nejdřív sněhovej kužel a potom několik set metrů skal. Tady jsou naštěstí starý fixní lana a něco z pokusu Kolumbijců. Dřina, lezení a ostražitost, protože od těch dvou nademnou občas padá sníh, led ale i kamení. Don nejspíš věděl proč si bere přilbu…

Asi za pět hodin jsem na místě CIII. Vyfoukanej hřeben kde je několik starých plošin se zbytky stanů. Alex a Don už mají postaveno, já kopu plošinu a zároveň vařím pro Libora. Jede na zataženou ruční brzdu. Ještě že se umí kousnout. Ve dve hodiny ležíme ve stanu a snažíme se usnout. V 22:00 plánujem vyrazit. Potom se domlouváme že v jednu v noci. Objevuje se tady ještě Martin, další Američan. Okolo 19:00 hod. mě přichází dvě SMS. Moje a Miskova rosničky Alena a Monika.

Hlásím Donovi, že na K2 všichni vyklízí CIV, protože se má zhoršit počasí a druhá že sněžit začne zítra dřív! Takže změna plánu, za 30 minut vyrážíme. Noční výstup!!! Téměř 1000 m neznámím terénem kde je mrak novýho sněhu. Obávám se jestli baterie v čelovce a mrazu vydrží svítit celou noc? A co když se ke tmě přidá ještě mlha a sněžení? To bude „dobrodružství“! A je.

Alex nasazuje svýma dlouhýma nohama tempo. Jeho krok je pro mě problém a Libor je nejmenčí, nestíhá od začátku a ztrácíme ho. Říkal už ve stanu, že pokud bude problém, vrátí se. Nechce zažít poidobnej sestup jako na K2. Já se s trojicí lezců střídám na čele ve šlapání stopy. Okolo 22hodiny se dostáváme do žlabu, kde sníh střídá firn, téměř led. Průser protože já mám jen jeden cepín! Ale co se dá dělat?? Seknu cepín, nastpoupám mačkama, který zakopnu až po botu, načež rychle měním cepín…

Po dvou hodinách nás zastavuje skalní bariéra, musíme traverzovat vlevo, kde úzkým žlabem nacházíme cestu. Daňí je ale strach. Hlubokej nestabilní sníh. Když člověk neleze, cítí každej pohyb toho druhýho. Nad skalama řešíme kudy dál a nakonec se rozhodujem pro dluhej traverz vpravo. Uprostřed něhož dojde dalším dohadům. Sněhu a strachu přibývá. Vzpomínka na fotky dává tušit kde jsme a to neni dobře. Naštěstí ve tmě neni vidět pod nás. A to je dobře! Ale bude hůř. Zatím se boříme jen po kolena:-).

Nakonec se dohodnem že návrat ne a pokrečujem doprava ke skalám. Dál kolmo nad ně a trochu nalevo žlabem vzhůru. Naštěstí se rozednívá až okolo 4 hod. to jsme v největším průseru, kdy se hrabeme ve sněhu místama opravdu po krk. Na místě a nejsme schopni udělat vejškovej metr! Zkouším to napravo, to samý. Nalevo a propadám se níž a níž…

A sklon?! Raději nemyslíme. Trochu se mě chce zvracet při pohledu do hloubky dvou kilometrů a na masu sněhu ve kterým se nacházíme. Nakonec traverzuje napravo, kde je skalní pilíř a lezem po něm. Naše problémy měly i pozitivní stránku věci. Libor, jehož čelovka blikala hluboko ve tmě pod náma a vypadalo to že nemá šanci na vrchol se na nás dotahuje. Super!!!

Na skalním pilíři se navzájem ztrácíme. Já s Donem se společně domlouváme a opět po několika desítkách metrů hledáme krajem žlabu cestu a razíme sněhem nahoru. Tam už je Alexej, kterej našel asi 10 m starýho lana. Nejsme tady teda první, nicméně to bylo jediný lano na cestě z CIII. Martin řeší skalní problém pod náma a Libor nakonec leze naší stopou. Jsme na skalní hraně, vpravo je vidět do jižní stěny, kde jsme plánovali dolez původní nové cesty. No…?!

Ale nad náma je tušit … VRCHOL!!! Suunta mě už ukazují nad 8000m. Skalním hřebenem opatrně stoupáme vzhůru. Alexej, Don a já. Pod náma Martin a Libor. V mlze nad náma trochu prosvěcuje obloha a mě se tlačí slzy do očí. Tam kde končí sníh už nic nepokračuje…
Objímám Dona a Alexeje. Jsme nahoře!!! Šestka byla šťastný číslo! Je 6:30 hod. Padesát hodin po tom co jsme vyrazili ze základního tábora o tři kilometry níž. První lidi tento rok!

Časem až dorazí Martin a Libor, tak jsme zároveň jediní tři komu se podařilo stát na letos na vrcholech obou Gasherbrumů. Dva Češi a jeden Američan. Nikdo jinej to nedokázal!
Věřili jsme v zázrak, šli téměř do nemožnýho a ten zázrak se stal!!!

Radek

P.S: Trochu jsme mu pomohli :-)))
P.P.S. Dík všem kteří nám pomohli aby jsme snu pomohli! .
P.P.P.S. A teď rychle domů, čeká mě konečně rehabilitace vykloubenýho ramene a určitě dostanu „kartáč“ protože jsem ji tady trochu zanedbal.