„Zajímalo mě, proč tam jsou,“ říká David Šťáva, který mapuje umělecká díla podél dálnic

Jak vlastně vznikl nápad na mapování památek podél dálnice? „Ze zvědavosti, zajímalo mě, proč to tam je. Žádné informace jsem o nich nenašel, musel jsem za odborníky a historiky. Kontaktoval jsem i Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) – většina děl je na zavřených odpočívkách, kam nemůžete vjet. Byli vstřícní, takže jsem to nafotil a hledal i příběhy autorů,“ říká Šťáva a uznává, že pohyb na D1 je nebezpečný. Je nutné mít správné oblečení, případně i helmu.

Bezpečné zastavení

Kam se můžete vydat v okolí Brna? David Šťáva radí: „Nejblíže je Velké Meziříčí, když jedete ve směru na Brno. Pokud sjedete na benzínku za Velkým Meziříčím, přímo na odpočívce je památník mostu Vysočina – je největší, měří asi 11 metrů, s podpisem autora. Místo je přístupné veřejně a je z toho místa pěkný výhled na zámek ve Velkém Meziříčí. V budoucnu tam bude kavárna.“

Socha Matka Vysočiny, přezdívaná Hajzlbába, byla odhalena 28. října 1988|foto:David Šťáva

Příběh „hajzlbáby“

V druhé polovině 80. let na odpočívkách u dálnic kromě WC nebylo téměř nic. „U Velkého Meziříčí v roce 1988 odhalili sochu Matka Vysočiny. Měla to být památka partizánskému odboji.“ Jelikož k jejímu odhalení došlo právě nedaleko tehdejších veřejných záchodků, vysloužila si tuhle přezdívku.

Socha ženy s drdolem a květinami v ruce na místě stále stojí. Jejím autorem byl Jan Habarta z Kunovic. „Odtud pochází i rodina Abrahámových, kteří měli cihelnu. Byli mecenáši umění a sponzorovali Habartovo dílo. Ten se jim odvděčil tím, že někdy v roce 1947 vytvořil bustu jejich syna Josefa – dnes slavného herce. Pokud byste ji chtěli vidět, tak je ve sbírkách muzea v Uherském Hradišti.“

Má v plánu David Šťáva napsat o sochách u dálnic i knihu? „Je toho dost, aby se kniha zaplnila. Zatím je vše na webu a na Facebooku.“

Kdo se o sochy stará?

„Předpokládám, že základní údržbu soch provádí Ředitelství silnic a dálnic. Jelikož jsou ta místa veřejně přístupná, může tam přijít kdokoliv a něco si odnést. Některá díla skončila jako stavební materiál,“ říká Šťáva.

Povinné umění

Svého času bylo umění povinné. Tehdejší vládou bylo nařízené, aby důležitou silniční spojku lemovala umělecká díla. „Vládní nařízení z roku 1965 říkalo, že z každého veřejného projektu se muselo uvolňovat určité procento na umění. Nebyl to náš vynález, úplně poprvé se mi to podařilo najít ve 30. letech v Americe. Například ve Francii nebo Austrálii jsou normy, které umění ve veřejném prostoru předepisují. U nás to od 90. let neplatí.“