Za to, že jsem se narodil v Moskvě, se na mě lidé dívali zle

V rozhovorech, které jsem s vámi četla, o mamince mluvíte často. Je původem Arménka, žila v Gruzii. Uplatnil jste někdy v nějaké roli ten přízvuk?

„Já ten její přízvuk napodobuji velmi často, lidi to mají rádi. Ve hře Jana Krause Nahniličko jsem hrál ruského oligarchu, takže mě tam donutili, abych mluvil s přízvukem. A moje máma, i když mi to lidi nevěří a žije tu 62 let, ten přízvuk pořád má. Vždycky, když mě vidí pracovat na roli, tak říká, ať se tolik neprožívám.“

Říkal jste, že byste na stará kolena chtěl být v Arménii velvyslancem.

„Já jsem si z toho dělal jeden čas legraci, ale dostalo se to až do politických vrcholů, takže se tam začali nějací ministři rozčilovat, že kdo prý mi to dovolil. To je spíš taková moje recese. Na druhou stranu si říkám, proč bych na důchod nemohl. Já bych to aspoň znal, lidi tam mě mají rádi, já je taky.“

„Bohouši, ty jsi normální Čech z Pardubic, tak ze sebe nedělej chvíli Arména a chvíli Gruzínce.“ To vám říkával tatínek. Říkal to pravidelně, nebo jen v nějakých situacích?

„Tam byl problém roku 1968. Já jsem se narodil v Moskvě a jako dítě jsem najednou začal trpět. A někdy jsem říkal, že jsem se narodil v Pardubicích, nechtěl jsem být spojovaný s Moskvou, protože na mě lidi začali koukat zle. I na moji mámu, tak jsem si vymýšlel místo rodiště. I když jsem se tam narodil, tak s Rusama nemám tolik společného, protože maminka je Arménka, to je úplně něco jiného, žijící v Gruzii. Na to jsem se nalepil, ale táta to nesnášel, byl patriot východních Čech a říkal, ať ze sebe nedělám Arména.“

Vy jste prý hrál hokej za mladší žáky a brusle, které jste dostal od Vladimíra Martince, byly motivací pro lepší sportovní výkony?

„Ty jsem dostal daleko později. V Pardubicích se hrál kdysi velmi významný hokej na vysoké úrovni. Fyzicky jsem na to ale nestačil, protože jsem byl jeden z nejslabších. Ale na dvorcích jsem uměl výborně bruslit a tam jsem byl dobrý hokejista, ale pro ten profesionální sport už jsem nebyl. Jednou mi pan Martinec daroval svoje brusle a já jsem se s nima hrozně vytahoval. A Martin Dejdar nebo Petr Forman a další, co hrají hokej, mi doteď nevěří, že umím hrát hokej. Oni si myslí, že kecám. Ale nekecám, umím bruslit a hrát hokej a ty brusle od pana Martince pořád mám, to je relikvie.“

Vaše maminka byla letecká navigátorka a tak si říkám, že seriál Letiště, kde jste hrál, mohl být jejím oblíbeným.

„To máte pravdu. Já seriál Letiště miloval, ale kvůli tomu, že to byli tenkrát začínající režiséři, tak nám do toho moc nekecali. Já jsem velký improvizátor a šoumen, tak jsem si mohl často dovolit, že jsem říkal, ať mi řeknou která věta je důležitá a zbytek ať nechají na mně. My jsme dělali etudy na dané téma, třeba že někoho jako šéf vyhazuju. Oni zapnuli kamery, natočili to a to mě bavilo. A pak se to přeneslo do života skutečných pilotů, začali se mnou kamarádit. A vždycky se mě ptali, když jsem někam letěl, jak přistávali a já ve figuře té postavy říkal: ‚Tomu říkáš přistání? Tohleto sednutí na zem? Kde jsi studoval?‘ A oni byli šťastní a jednou dokonce vzali moji maminku do kokpitu, teda ne za letu, ale na zemi a máma jako letecká navigátorka jim říkala, že to zná a může se tohle a tohle vypnout a začínala jim to vypínat. Ti z toho byli nešťastní a pak mi volali, že s mojí mámou už nikam neletí.“

Je spousta věcí, na které jsem se chtěla zeptat, ale všechno nestihneme. Tohle ale musím. Po kterém představení za vámi přišel pan prezident Havel a řekl vám, že jste ne úplně přesně dodržel jeho text?

„No, to mě hrozně mrzelo. To bylo v devadesátých letech a hráli jsme jeho aktovku Chyba. Radek Holub hrál maďarského vězně, který neumí česky a já hrál dozorce, který na něj mluví, a měl jsem nejvíc textu. Byla tam spousta sprostých slov a já to měnil podle sebe. Po představení jsme byli přijati panem prezidentem a já se s takovým vytahovačným výrazem zeptal, jaké to bylo, a on odpověděl, že jsem to neřekl úplně přesně. Tak jsem říkal, že jsem si to trochu změnil a on na to, že je autor a musím to říkat přesně. To mě trošku mrzelo, já se těšil, že mě pochválí, ale pak jsem se od Evy Holubové dozvěděl, že byl pedant na ta slovíčka a nějaké měnění slov, to se nedalo. Byl jsem z toho pak zklamaný, že jsem od pana prezidenta nedostal pochvalu.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek, která vždycky doprovází závěr vysílání Záletů. V době těsně před koncem roku to zkusme obrátit. Pojďme se vrátit do týdne zpátky, kdy byl hostem duchovní Václav Malý. Jaká otázka od něj by se vám líbila?

„Já si pana Malého nesmírně vážím, protože je spojený se Sametovou revolucí a zároveň je to člověk, který je věřící a mě by od něj zajímala otázka, jestli jsem věřící nebo ne. Já bych mu chtěl odpovědět, že nevím jak to udělat, abych byl věřící. To se nedá přikázat.“

Václav Malý: „Souhlasím s tím, že víra se nedá přikázat, předpokladem je, že člověk hledá a klade si otázky: Jaký smysl má můj život? Vyčerpává se tím, co je vidět? Vyčerpává se mé vnímání skrze smysly? Dovedu propojit smysly s rozumem? To jsou takové podněty, které člověka mohou vést k dalším otázkám na ten práh, kde najednou člověk řekne, že věří. Musím říct, že si nevážím lidí, kteří si říkají, že to není pro život důležité a mávnou nad tím rukou. Právě si velmi, velmi cením těch, kdo si kladou tyto otázky a třeba upřímně řeknou, že dospěl na práh víry, ale přesto práh víry nepřekročil. To je poctivé a poctivý člověk má vždycky naději nacházet, než člověk, který toto podceňuje. To je hezká otázka, kterou pan Klepl dal. Přál bych mu, aby potkal někoho, s kým o těchto záležitostech může hovořit a kdo ho nebude k ničemu tlačit a přesvědčovat.“