Vladimír Burjánek: Kuličky
Jak odcházela zima, nejdříve jsme vystřídali bruslení další oblíbenou klukovskou zábavou - vorováním a na vlastnoručně odsekaných ledových krách jsme sjížděli peřeje řeky, což se mnohdy neobešlo bez řádného vykoupání. Když i tahle zábava skončila a jarní sluníčko dělalo divy, aby spolykalo poslední koláče sněhu, vytáhlo první otužilá kvítka ze země a paprsky rozehřálo prokřehlou zem, nastal čas kuliček.
Každý z kluků doplnil zásoby hliněnek, překontroloval své bohatství červených , žlutých modrých, zlatých a dalšími barvami hrajících pokladů. Na návsi u krámu se podpatkem boty vykroužil nezbytný důlek, domluvilo se o kolik budeme hrát a mohli jsme začít. Pravidla jsme měli přísná - nepřešlápnout odhodovou čáru, hodit buď po jedné, nebo celý počet kuliček najednou, cvrnkat, nikoliv strkat kuličky k důlku. Na krku zavěšený plátěný pytlík se buď plnil hliněnkami, nebo pozvolna odlehčoval, to podle umění majitele a štěstí ve hře. Čas nebyl určen, obvykle jsme hráli do té doby, než to naše křepčení a hlasité dohadování přestalo bavit obchodníka v krámě a vyhnal nás jinam. Už dlouho jsem neviděl hrát z jara kluky kuličky. Letos přišel jeden kamarád s nápadem, že uspořádáme kuličkyádu pro děti i dospělé. Jako vzpomínku na mládí a zároveń novinku pro děti. Inu, starý desky jsou hezký, že?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
