Vánoce v poli aneb „Vědět Vám dávám, že držíme také ty Boží svátky"

„Na Štědrý den jsme měli volno, takže si mohl každý vybrati hojně již rozmnožené cizopasníky, k čemuž přispělo znamenitě ukázavší se „zubaté" sluníčko. K menáži byla jen bramborová polévka. Odpoledne nás došel pátý pochodový prapor. Večer byla štědrovečerní nadílka. Každý dostal asi deset cigaret, několik kousků cukroví, lupínek vuřtů a jedno jablko. Pak jsme spali jako doma po „rybě s omáčkou". Jen prázdný náš stromeček šuměl zastrčený ve slámě, jímž vítr prodírající se skulinami stěn pohrával. Usnuli jsme se smutnými vzpomínkami na daleký domov a na minulá léta, v nichž zvláště na tento den jsme bývali přešťastní."

Václav Rajek si ve svém deníku poznamenal:

„Je Štědrý večer, první v poli. Odpoledne jsou rozdávány dárky z Čech, uvařeno víno a lepší menáž. Večer jsme postavili v poli stromek, okrášlili jej dárky a všichni jsme se kolem něho rozestavili. Franta Božek měl nad ním řeč, vzpomínal dalekého domova a našich rodin, po modlitbě se rozlehla po široké ruské rovině naše píseň „Kde domov můj?" Měsíc ozařuje mdlým světlem širokou rovinu, každý vzpomíná na svůj daleký domov, na své milé… Vzpomenuto též našich padlých kamarádů…"

Třicetiletý tesař František Matula z Hustopečska prožil v zajetí ve vsi Voskrysenka u Omsku katolické i pravoslavné vánoce roku 1914:

„Prvý Štědrý večer v zajetí byl pro mě smutný, když jsem si vzpomněl na svůj domov, jak se všichni domácí schází vespolek. Vždy se u stolu při večeři říkalo, budem-li zase v tak za rok všichni živí a zdraví. Při večerním ležení jsem se tak rozpomínal na vše domácí a přišlo mi to líto a smutno, že jsem si od srdce zaplakal. Boží Narození též bylo pro mě smutný, velká vzpomínka na domov."