Jana Jirkov|Hezký večer, pro mne by bylo velmi dojemné setkat se osobně s mými přáteli z NL, s mnohými se zatím známe telefonicky, bylo by to mé velké přání! Tímto si dovoluji pozdravit Františka, Pavla, Janu, Aničku, Milenu a Marušky. Děkuji za pochopení.
Maruška,sev.Čechy|Hezký večer Vám i všem posluchačům.Jsem ročník čtyřicet a loni jsem byla po operaci kyčle v lázních Teplice v Čechách.Rozhodla jsem se poznat jejich Hvězdárnu.Opravdu jsem tam došla,ale posledních téměř 500 metrů,bylo hodně do kopce.To už mě napadlo,jak to sejdu- cesta špatná a žádné zábradlí.Před Hvězdárnou čekala paní,měla devíti měsíční holčičku a dvě desetileté (jedna byla kamarádka).Malá holčička byla velmi živá ,vše vynucovala "pištěním",přesto jsme výklad i pohled na slunce zvládly a šly nazpět.Paní jsem poprosila,jestli by mě s kopce mohla vést za ruku.Ochotně mi pomohla.Na rovině už jsem šla sama,ale dobře celý kilometr k autu jsme si povídaly.Dokonce mi nabídla i svezení,ale to jsem odmítla,že se projdu.Čas plyne a já si na tento velmi příjemný zážitek,s neznámou mladou paní,ráda vzpomínám.Ještě chválím včer.příspěvek p.Yvety a Michala.Děkuji.
frantisek svaricek|DOBRÝ VEČÉR P.REDAKTORKO A POSL.N.L.PROTOŽE JÁ S MANŽÉLKOU JSME OD MALIČKA MILOVNÍKY DECHOVÉ HUDBY,A NAŠE PŘÁNÍ VŽDY BYLO SETKAT SE S KAPÉLNÍKY PŘEDNÍCH KAPÉL,TAK SE NÁM TO PODAŘILO ,TO NÉJLEPŠI SETKÁNÍ BYLO S JANEM SLÁBÁKEM A IVANKOU SLABÁKOVOU,TOTO PŘÁTÉLSTVÍ TRVÁ DODNES,MOC SI TOHO VÁŽÍME. ZDRAVÍM NAŠE PŘÁTELE Z NOČ.LINKY A MOŽNÁ SE TAKY USKUTEČNÍ NĚJAKÉ SETKÁNÍ S POSL.N.L.FRANTIŠEK ZE ŽIDLOCHOVIC.
Bohumír, jak přežít katastrofu!|V prosinci 2023 jsem přijel do Olomouce, vlakem od Studénky a spěchal na bus Rýmařov do Šternberka. Když jsem se dostal na peron bus zastávky , autobus tam už stál. Kousek za mnou běžel starší pán, zadýchaný a cosi mumlal. Když jsem se otočil, uviděl jsem známou tvář z Chabičova to je o kousek dál za Šternberkem. Byl velice obtěžkaný a tak jsem k němu přiskočil , že mu pomohu se zavazadlem. Zdravím jedeme spolu, tak Vám pomohu pojďte. Nastoupil jsem do autobusu a čekám kdy přijde za mnou. On ale nenastoupil, koukám a vidím jej pobíhat po peronu nešťastníka, zavolal jsem na řidiče ať ještě nejede, vysvětlil jsem mu oč jde a ať otevře dveře. Hned po otevření dveří jsem na něj zavolal a podal mu těžkou tašku. Řekl jsem mu že jsem se domníval že jej znám, Dveře od autobusu se zavřeli a já zamával. Týden na to jsem jel do Olomouce za přítelem, čekám na bus na Sv. Kopeček, když do mě někdo ždrcne. Otočím se a byl to ten pán, ale už bez zavazadel. Slovo dalo slovo, pokecali jsme vesele, no byla to jen podoba, on byl z Velkého Týnce. Zdravím Vás přátelé z N Linky.
maruškaD|Rok 2017, k hudební festival Antonína Dvořáka v Příbrami, stojíme na chodbě sálu, po schodech přichází postava s mojí čítanky základní školy , ohromující podoba Antonína Dvořáka, pan Antonín Dvořák III.Po úžasném koncertu Bennewiktzova kvarteta jsem za ním za ním zašla, dojali jsme se k slzám. Vzpomínka míří na obláček.Na svých cestách Evropou jsem se v letištních halách setkala s mnoha zajímavými lidmi, nikdy to nebyl Alain Delon , přežila jsem to.Těším se na volající.maruškaD
Marek|V létě jsem po letech potkal majitele první ubytovny, kde jsem na tom jistém místě strávil před několika lety - pamatuji si, že měl psa Bobíka, se kterým jsem si tenkrát hrával. Tak jsem k němu došel, pozdravil jsem ho, pak jsme si povídali a pak jsem pozdravil Bobíka a řekl jsem mu: "Ahoj, Bobíčku, tebe jsem už dlouho neviděl!" A Bobíček nadšeně skákal, jako by svému pánovi chtěl říci: "Vidíš, pamatuje si na mně!"
Sylva|Dobrý večer, sice si teď nemůžu vzpomenout na takové setkání, ale vidíte, je to inspirativní téma, chce to mít oči otevřené, kdo zrovna potřebuje pomoc nebo aspoň vlídné slovo, to pak zahřeje na duši, že jsme den (nebo půlden) nestrávili zbytečně...
Michal Sedlák z Myšlína|Dobrý večer, paní Jarko. Ano, taková setkání osud chystá. Ta nejlepší přicházejí velmi zřídka a jsou vzácná jako diamant. Mají neobyčejnou moc. Kdo je zažívá, zná to náhlé rozjasnění mysli, procitnutí z malátnosti všedních dnů. Kráčím zvolna ulicí, v zamyšlení. Tu mě najednou oslovuje starší pán. Prý mě odněkud zná. Možná mě včera potkal v obchodě, jak si kupuji housky, pomyslím si. Povídá, že je divákem televizních soutěží. Právě jsem potkal člověka, který mě zná, ale já neznám jeho. Ten pocit je nádherný. Ti, kteří se na obrazovce vyskytují běžně, to taky možná běžně zažívají. Pro obyčejného člověka je to však nevýslovně osvěžující zážitek. Takové vzpomínky mají pro nás velikou cenu a je třeba je uchovat hluboko v sobě. Když nás přepadne smutek, v tu chvíli je musíme v sobě nalézt a oživit. A nechat znova působit. Jako to s námi dělají staré fotky, které vytáhneme ze své vzpomínkové krabičky. Máte takovou? Tím se dostávám k návrhu na další možné téma NL. Naše krabička vzpomínek. Srdečně zdraví Michal z Myšlína.
