Scházíme do sedla, kde stojí tři stany

Blížíme se k vrcholu

…scházíme do sedla kde stojí tři stany. Ne že bych byl odevzdanej úplně, ale pohybuju se svahem dololu tak nějak na neutrál, mechanicky.

Prorazil jsem dnes hlubokým sněhem na prvním konci celou cestu z CI až do CII a těch posledních 10 m který jsme nedaly mě dorazilo. Fyzicky i psychicky. Něco jako když Kukín projede cílem těžkýho, dlouhýho závodu, kdy se nedaří, padne a na víc v tu chvíli nemá. Cepín sotva držím v rukavicích který večerní mráz změnil v ledovej pancíř a ten nevydává ani stupínek tepla. Naštěstí jeden stan kterej tady stojí je Natali. Ta když mě vidí, rozepíná bundu, sundává rukavice a strká mě ruce pod svoje paže…

Chlapi rovnají plošiny pro stany, já lezu do malýho Biblera ( loni na Manaslu v C IV jsem si přísahal že v tak malým stanu nebudu už nikdy a to jsem tam byl sám! ) a snažím se dát dohromady. Každá jiná pozice než kdy mám nataženýnohy mě ale kroutí do křeče. Směju se tomu a zároveň se snažím přemoct bolest a vrátit nohu do pozice kde bolest začala. Natali se o mě naštěsí stará, vaří vodu, polívku… Vedle ve stanech probíhá dělba spacáků. Neni to složitý, jeden stan, jeden spacák, dva lidi. Chlapi mají výhodu že všichni sebou táhli péřovky od High Pointu vlastně už peří na vrcholovej útok. Já ne a ani Natali ji nemá. Navíc mě vysvětluje že spacákem nebudem přikrytý a ležet na karimatce jak navrhuji já, ale že musí mít kůli svým orgánům spacák i pod sebou. Což musím tolerovat, ale samozřejmě že můj díl spacáku se tím pořádně ztenčil! Takže: silný ponožky Craft ( naštěstí mám suchý náhradní ), stejně tak první vrstva Craft a Craft softshel nahoře i dole. Na to mám už jen „péřovej svetr “ – slabou, ale kvalitní bundu od Yetiho a čepice. K nohám PET flaška s teplou vodou na zahřátí a na pití. A noc „plná vášní“ je tady. Už slyším svoje kámoše ať uř v sauně a nebo u piva. Když lezeš na ty GI a GII, co G bod…? Hoďte se do klidu a nebo do 6 368 m! Ale asi tam někde bejt musí :-)

27.6. Přečkali jsme do rána. Tentokrát už vařím já. Aby byla naše situace ještě veselejší, vařiče máme na tři stany jen dva a to se záhadným způsobem ještě jeden klukům podaří během dne ztratit! Při přestavbě stanů a během jedný akce balení kdy chceme vyrazit směr CII. Z toho nakonec sejde. Vánice přišla zrovna v okamžiku kdy balíme. A ve finále z různých důvodů byla situace že nahoru jdem jen Libor a já. Takže když jsme se zamyslili padlo rozhodnutí že nemá cenu z důvodů 100 m pro dva lidi riskovat v mlze a spoustě sněhů problém, ale ani nemá cenu jít dolu. Aklimatizace se hlavně našim „děckám“ hodí. Včera se ani nepodařilo udělat přenos a tak opět startujeme naše Lenovo, satelitní vysílač a po někilika pokusech se podaří přímej přenos do TV. Tím si oddechne Standa, pro kterýho za pár dnů expedice končí, i my, protože nebudeme muset sebou techniku tahat nahoru a můžem se soustředit už jen na lezení. Situace se nám trochu zkomplikovala protože jsme věřili tomu, že budem mít noc v CIII a tu jsme plánovali dokonce do 7 400 m a ne do 7 000 m jako většina. A jsme v 6 500 m. To bude bolet! Ale hlavně pokud nebudou dobrý sněhový podmínky, prostě to nedáme.

Kdo zažil vejšku nad 6000 m. tuší jak proběhl celej den. Martin i Standa celej proleželi a i přes náše naléhání nepili nejedli – je to moc práce. Podle toho taky vypadali druhej den behem sestupu. Libor se taky slušně prospal nevím kdo u nich vařill víc, ale určitě se podělili. U nás večer zase vařila Natali i když z český slaniny, Poličanu a Knorr instant polívek. Bohužel se mě ji nepodařilo přesvědčit že česnek je zdravej, ale všeho moc škodí. A tak jsem musel Martina poižádat aby jí přeložil větu: “ Že svojím dechem by zabyla orla v letu“! Od 6000 m totiž ve dne v noci žvejká bez přestání stroužek česneku! Stan se svojí velikostí na takový nouzový přespání ukázal v pohodě. Natali měla naštěstí přídavnou předsíňku a mohli jsme vařit venku a tím vlastně veškerý oblečení na lezení ( její bunda, moje lezecký kalhoty Zemu i bunda Kahiltna, vnitřní botičky, rukavice, ponožky…) všechny ty krámy obskládáte okolo sebe. Takový hnízdo. Navíc jsem ji přesvedčil že moje flíska pod ní udělá jejím orgánům lepší službu než slehlej péřovej spacák a tentokrát mě ani na ty záda netáhlo…

28.6. 6 368 m asi -15 °C Vstáváme v 5:30h. Nevaříme a i tak nám trvá skoro hodinu a půl než vyrazíme. Hlavně „děcka“ jsou jak děcka. Přitom každá minuta zpoždění znamená desítky minut dole v pekle na slunci během sestupu ledovcem. Sami jsme od tud v BC minule byli za necelých 5 hodin. Teď, kdy jdeme poledním žárem, navázaní a skáčem nebo běháme přes rozměklý mosty nad trhlinama. jsme v táboře v 15:30h – 10 hod.!


Libor jde s Natali, já si beru na starost Martina a Miska Standu. Martino nevěř tomu že je tady zábradlí:-)! Cesta dolu byla tvrdá. Nebyla mlha a tím pádem bylo vidět expozici kterou jsme se dva dny před tím pohybovali. Kluci se vybáli jako nikdy před tím. Martin navíc ještě jednou v nezajištěným traverzu uklouzl a zachytil se jen za cepín a já ještě jedo za batoh. Navíc se projevilo že před tím i přes naše naléhání nejedli a nepili. Oba byli prošití jak broci. GII neni Everest ani Cho Oyu, kam může každej „trouba“ . Proslaňovali a slezli jsme do CI, kde jsme museli změnit taktiku. Uvařili jsme a napili se, já navázam Natali, Martina a Standu a vyrazil jsem ledopádem směr BC, zatím co Miska s Liborem ještě vařili tekutiny s tím že nás doženou. Dohnali, dali napít a předehnali… Šli obědnat smažák. Zatím co já jsem táhl za sebou naši enklávu přes mosty a trhliny jako berana na porážku z Ascole do BC. A v něm nás čekalo překvapení…