S Lomnickými suchary můžete na Saharu i za polární kruh a neumřete hlady
Sušenky obalené v cukru s různými přísadami a vůněmi se v Lomnici nad Popelkou v Podkrkonoší zrodily před více než 200 lety. Dnes už asi nikdo přesně nezjistí, kdo je vynalezl, ale ví se, že koncem 18. století jistý pan Kynčl začal v Lomnici péci suchary. Ve městě postupně vzniklo několik továren, vyrábělo se na 20 druhů a z Lomnických sucharů se stal fenomén.
Slávu lomnických sucharů nakonec zajistili Antonín a Josef Jínovi, kteří, ač příbuzní, byli velkými konkurenty. Traduje se dokonce, že mnoho majetku prosoudili, když se přeli o to, kdo smí používat pro své výrobky hrdý titul „první a nejstarší lomnický suchar“. Soudy to nakonec vyřešily šalamounsky. Jedna továrna vyráběla suchary s označením „nejstarší výroba“ a druhá „nejstarší parní výroba“.
Postupující věhlas sucharů
Lomnickým sucharům to neuškodilo, a protože v té době jejich věhlas byl už dost velký, aby továrny nezkrachovaly, razily si dál cestu světem. Suchary nejprve nabízeli lomničtí na poutích a podobných příležitostech, později si Jínové prý najímali ženy s nůšemi, dnes bychom řekli distributorky, které měly svá teritoria a chodily prodávat lomnické suchary dál za hranice města i regionu. Třeba na Trutnovsko, kde bylo německy hovořící obyvatelstvo, a to už se zase postaralo o slávu pochoutky za hranicemi.
Expanze do Ameriky
Počátkem 20. století už Jínové i další výrobci (kterých v Lomnici bylo na desítky) vyráběli na 20 druhů – kromě základní řady oříškových, také dietní, vodové, dětské, medové, karlovarské nebo vanilkové. Zájem o ně byl až za oceánem, kam putovaly ve speciálních oplechovaných bednách a na zpáteční cestě z Ameriky zase přijížděla mouka. Ta prý pro obsah lepku byla tou nejlepší na výrobu sucharů.
Druhy sucharů
Dietní suchar má opravdu minimum cukru a žádné chuťové přísady, zato sladké suchary se svého času předháněly v různých příchutích a vůních. Základní řada je ale stálice: mandlové, oříškové a arašídové.
Pečení lomnické pochoutky
Sladká veka, která připomíná trochu vánočkové pečivo, musí nejprve 1 až 2 dny „vyzrát“, poté se na malém katru nakrájí a jde do pece (trouby), aby do zlatova vypečená nebo spíš vysušená mohla být řádně obalena v cukru s namletými oříšky.
Obalování v cukru
A aby se na suchárek nabalilo právě to přesné množství cukru, aby neopadával – tak to je ta největší alchymie. Spočívá ve správné „vlhkosti“ sucharu. Ano, aby lomnický suchar správně křupal a nepadal z něho cukr, musí v sobě mít potřebné množství vlhkosti. Teprve pak se dosuší a je tou správnou „energií sbalenou na cesty“.
Sucharová muzejní expozice
A že to byly cesty daleké, dokládá celá expozice věnovaná historii výroby sladkého pečiva v Lomnici nad Popelkou v tamním muzeu. Najdete tam třeba speciální oplechovanou bednu, ve které se suchary vozily po moři, dobové reklamy z počátku 19. století nebo třeba formy na reklamní sušenky ke kávě s logem továrny J. Jíny.
Sušenky staré 200 let
Lomnický suchar je prý nejlepší energií na cesty, neobsahuje žádný krém, a tak vydrží tropy, africkou poušt i mrazy za polárním kruhem, říká dnešní pokračovatel jedné z lomnických výroben, Ladislav Kodejška. Řemeslu se v r. 1935 vyučil jeho otec a on v tradici výroby pokračuje. Z mnoha výrobců zbyli v Lomnici už jen dva a díky jim tu výroba pokračuje 200 let. I dnes se vyrábí několik druhů a cestu si prý našly až na Hrad, když zachutnaly i Václavu Havlovi.
