Petr Dohnal: jsem ředitelující herec, ne hrající ředitel

V Pardubicích se narodil, studoval na DAMU a následně získal angažmá v Brně a Olomouci. Východočeskému divadlu řediteluje devatenáctým rokem a pravidelně stává na jeho prknech. Dnešním hostem je Petr Dohnal.

Vy jste v pardubickém divadle hrál jako dítě ve 14 letech v Richardu III. Jak jste se k té roli dostal?

„Moje babička a teta hrály amatérské divadlo a asi mě k tomu vedly a vyprávěly mi o tom. Tak mě ve 13 letech napadlo, že bych to mohl zkusit. Přihlásil jsem se do lidové školy umění a tam jsme začali dělat amatérské a recitační divadlo a přišel tam požadavek na dvě děti do té inscenace. Vznikl konkurz a já vyšel jako vítěz.“

Kombinujete roli herce a ředitele, což je nesmírně náročné. Kdybyste si měl vybrat – herec, nebo ředitel?

„Vůbec to neodděluju, jsem ředitelující herec, ne hrající ředitel. Pro mě to není složité být neustále na jevišti, naopak to spoustu věcí ulehčuje a zrychluje, takže na vlastní kůži se dozvím špatná rozhodnutí, kdo jak je připraven a hraje divadlo, nebo vím, jak technik pracuje, jací jsou osvětlovači a tak dále. Rychle padne hranice mezi ředitelem a kolegou, takže všechno se přirozeně dozvím a poznám na vlastní kůži. Myslím, že máme velice dobře nastavený vztah a jsou ke mně otevření. Funguje to.“

Vy jste po studiích odešel do brněnského Národního divadla, kdo přišel s nabídkou jít do Brna?

„Dostal jsem dvě nabídky, společně s Martinem Zahálkou. Jedna byla do divadla J. K. Tyla v Plzni a druhá do Národního divadla v Brně. Bylo to velice těžké rozhodování, ale když jsme přijeli do Brna a viděli tu krásnou budovu, tak jsme si říkali, že to tam musíme zkusit. Ale byl to bohužel trochu klam, tím pozlátkem a zlatem, protože to bylo místo, kam herci docházeli z oblastí a tam končili. My začínali a on tam už nikdo nechtěl nic nového dělat. A nám to přišlo škoda, takže Martin odešel po roce a já po dvou. Šel jsem do Olomouce za svými spolužáky, tam došlo k tomu, že paní šéfová měla velice blízký vztah k jednomu slavnému herci a hodně začala stavět repertoár na něm. To se stává, že se šéfové opřou o jednoho herce, který vypadá, že je nositelem toho hlavního v divadle. Prostor se tady zúžil a po roce jsme přešli do Pardubic s Michalem Tarantem.“

Inscenace Bláznivé nůžky, ve které hrajete, se stala Komedií roku v roce 2007 na sedmém ročníku Grand festivalu smíchu. A to není jediné ocenění, které tahle detektivní crazy komedie dostala. Čím to je?

„Myslím, že je to výjimečná komedie. Když jsme jí začínali asi před 11 lety hrát, tak jsme jí objevili jako nejhranější činoherní inscenaci na světě a měla premiéru v Bostonu. Lákavé na tom bylo to, že tvůrci požadovali, že kdokoliv to chce hrát, ji u nich musí vidět. Takže jsme se jeli podívat a bylo to zajímavé. Je to hra, kde se komunikuje s diváky a ti rozhodují o tom, jak hra dopadne. Výjimečná záležitost, kdy se zbourá stěna mezi hercem a divákem. Báli jsme se toho, lidé na to nebyli zvyklí, ale byli jsme velmi mile překvapení.“

Vy jste ředitel divadla a umělecký šéf. Vysvětlete mi, co je v kompetenci ředitele co uměleckého šéfa?

„Ve vícesouborových divadlech bývají šéfové jednotlivých souborů, například balet nebo opera má svého šéfa a nad tím je ředitel, který nemusí být ani umělec, ale může to být administrativní pracovník, který je schopným manažerem. U jednosouborových divadel to je trochu problém, protože když tu je jen ředitel, někdy vzniká střet mezi souborem a uměleckým vedením a ekonomickým vedením. Někdy je to schizofrenická poloha, když musím přemýšlet kde ušetřit a dát tomu souboru to nejlepší. Nám se to daří, nějak jsme to vybalancovali a daří se nám ekonomicky. Našli jsme způsob jak si přivydělat naší výrobou.“

Myslíte výrobu kostýmů?

„Přesně tak. Máme velké výrobní dílny a jsem rád, že se nám je podařilo zrekonstruovat. Tehdy to byl velký střet s vedením města, protože to chtělo, ať děláme scény jen zakázkově, ať si je necháme vyrábět, že to bude jednodušší. Výroba scén je ale specifická, a když vám má truhlářská firma, která dělá dveře, vyrábět věci které na scénu potřebujete, tak je to pro ně daleko složitější. V tomto směru jsme vybudovali špičkové dílny – truhlářskou, kovářskou, čalounickou, malírnu a vyrábíme scény. Třeba pro Fantoma opery, pro Hybernii Přízrak Londýna, pro Divadlo ABC a spoustu dalších divadel.“

Kolik lidí vlastně zaměstnáváte, aby divadlo mohlo fungovat?

„Když jsem divadlo přebíral, bylo tam hodně kumulovaných funkcí a to jsem nechtěl. Taneční soubor jsme propustili a zůstal jen činoherní. Dnes s tanečníky spolupracujeme a děláme muzikály a velké projekty, ale spíš si je najímáme. Máme 95 zaměstnanců a děláme 580 představení za sezónu, která je deset měsíců. Samozřejmě to nedělá jen náš soubor, ale dovážíme některá představení, hrajeme na více scénách.“

Vaším velkým projektem je Grand festival smíchu, chystáte už 19. ročník. Kde se vzal ten nápad?

„Ten nápad vznikl z potřeby, kdy jsem hledal v měsících, které ekonomicky padaly, projekty kterými přitáhneme lidi do divadla. Díval jsem se na mapu festivalů, kterých bylo na divadelní ploše asi sedmdesát, ale žádný se nevěnoval humoru.“

Kolik diváků ročně pardubické divadlo navštíví?

„Začnu tím, že máme 8.000 předplatitelů, což je velmi honosné číslo a rádi se jím chlubíme, že to má více než hokejový klub. Celkově je to kolem 165.000 lidí, kteří projdou Východočeským divadlem za rok.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu se mnou byl herec a zpěvák Josef Laufer a ten se ptá: „Bude se v Pardubicích dělat další sbírka pro divadlo, jako byla sbírka pro oponu, které jsem se zúčastnil? Jestli ano, tak se přidám.“

„Jsem rád, že se Josef Laufer zúčastnil a že nám přispěl, tenkrát se vybralo přes dva miliony korun a malovaná opona v divadle skutečně vznikla, jako vznikl lustr a zvon, který vyzvání v divadle pro štěstí. Říkal jsem svému ekonomickému náměstkovi, že až mě zase napadne nějaká sbírka, ať přijde a ve dveřích mi jednu natáhne. Je to velice složité, první část vyberete rychle, ale pak je to čím dál složitější a dotáhnout to do konce je opravdu těžké. Já si nechávám takový oddechový čas a žádnou nevyhlašujeme.“