Moje obdivovatelka Pětka

Pětce bylo kolem padesátky, rozvedená, děti neměla, ale kdysi měla v Kolíně babičku a její vzpomínky na dětství se shodovaly s mými.

Měla ráda divadlo, ráda četla, ale nejraději prý má - moje knihy. Chovala se ke mně s úctou, pěla na mě ódy – ale všechno s příjemnou mírou, které se dalo věřit.

Sešly jsme se několikrát i v Praze, kde pracovala v agentuře, která zajišťovala různé akce, někdy přijela do Kolína a šly jsme na kafe.

Jednou mi se slzami v očích řekla, že čeká na soud, že se zapletla do něčeho, z čeho se jí nepodařilo vymotat, i když je nevinná. A jestli chci, že se už nikdy neuvidíme. Věřila jsem jí. To se může stát každému. Tak čeká na soud, no a co?

Nabídla mi překlad jedné mé knihy do angličtiny, že prý má kontakty na dobrého překladatele a může připravit i smlouvu, ale že bude potřebovat zálohu na překlad. Odmítla jsem. Zdálo se mi naivní, připravovat smlouvu s překladatelem, který nezná knihu, kterou má překládat. Ale nabídku Pětky jsem chápala. Chtěla mi udělat radost.

Jednou jsem jí řekla, že jedu na besedu a že je tam vlakem strašné spojení a Pětka se nabídla, že mě tam odveze. A odvezla. Dala jsem jí tisíc korun, které odmítla, ale nechala jsem je v přihrádce v autě.

Vzniklo mezi námi takové... zvláštní přátelství. Nebyla od divadla, nepatřila mezi mé přátelé, tak to s ní bylo takové… jiné. Byla to prostě moje obdivovatelka! Pořád mě bezmezně obdivovala. Pořád mnou byla nadšená. Pořád mi děkovala za to, že se s ní bavím, chodím s ní po Kolíně a nestydím se za ni...

Po dvou měsících mi řekla, že dala v Praze výpověď a pojede s anglickou charitou do Afriky, pomáhat dětem. Na dva roky. A chtěla, abych jí doporučila knihy, které si chce u mého nakladatele objednat a chce je rozdat svým kamarádům na rozloučenou.

Za týden mi nakladatel zavolal, že si u něho Pětka objednala mé knihy skoro za pět tisíc, jestli je má poslat.

„Jasně, pošli je,“ uklidnila jsem ho a tak nakladatel poslal Pětce dvacet pět mých knih, do kterých jsem jí v Praze v restauraci, napsala pro její kamarády věnování. 

„Až budu v Africe, pošlu ti dopis s adresou. Není tam signál, tak si budeme jenom psát. Strašně ráda píšu dopisy!“ Začala jsem se těšit! Určitě to bude inspirující dopisování!

A potom během jednoho dne, musela do té Afriky opravdu odletět. Ani jsme se nestačily rozloučit. Poslala mi esemesku z letiště, že na mě moc myslí a brečí, že se dva roky neuvidíme a druhý den mi nakladatel zavolal, že mu Pětka za knihy nezaplatila a mně v setině vteřiny všechno doklaplo.

Jak mě oblbovala svým obdivem. A co ten překladatel a záloha pro něj? A nakonec i to, že v Africe, kde by pracovala s anglickou charitou dva roky s dětmi, není signál, a proto si budeme dva roky psát... 

„Zaplatím to za ni,“ řekla jsem svému nakladateli. „Ptal ses mě a já ti řekla, jasně, pošli je. Moje blbost. Byla to podvodnice.“

Zaplatila jsem za ni skoro pět tisíc - proto jí říkám Pětka, ale to bylo nic proti tomu, jak jsem se cítila. Pětka, které jsem dva měsíce věřila, si na mně užila svůj poslední podvod před nástupem dvouletého trestu. 

Oblbla mě. To se může stát každému z nás. I vám, kteří mě teď posloucháte. Dávejte si, prosím vás, na podobné Pětky, pozor. Umí to s námi moc dobře...