Joseph Spence: Geniální lovec mořských hub

Jako když sportovec ze samého nadšení z nadpozemského výkonu zařve jak na lesy, přestával prý také Spence hrát a vzrušeně vykřikoval, aby dal přítomným najevo, že to co právě na struny dokázal, bylo hodně neobvyklé i na něho. Jinak si z toho, že ho jiní považují za génia, velkou hlavu nedělal, k pobavení posluchačů si užíval improvizace známých bahamských a amerických písní, protože často zapomínal texty a nic jiného než zachraňovat situaci okamžitými variacemi mu tím pádem nezbývalo. Pamětníci vzpomínají, že nejúžasnější na takových chvílích bylo, že ani Spence občas netušil, kam píseň posune, nicméně vždy v naprosté jistotě, že to bude znít nejlépe, jak jen umí. A zatímco pro něho šlo o nejpřirozenější věc na světě, tak brilantní kytaristy jako jsou Richard Thompson, Ry Cooder nebo Taj Mahal tím přiváděl k šílenství. Za klíčovou inspiraci ho vždy uváděli také Martin Carhy s Johnem Renbournem a jeho skladby přebíral Jerry Garcia s Grateful Dead. A nic na tom, že Spenceho měli možnost slyšet pouze z archivních nahrávek, kdy nechápali jeho další spontánní unikum – chraplavý zpěv, doplněný lapáním po dechu, dupáním, mumláním, sténáním a hlubokým mručením, jako když předou kočky. 

Spence žil celý život na bahamském ostrově Andros, kde se živil kamenictvím a lovem mořských hub a než v roce 1984 v požehnaných třiasedmdesáti letech zemřel, ostrov skrývající údajně poklad pirátského kapitána Morgana opustil jen několikrát. Nejprve se jako mladý vydal do Spojených států za prácí a později koncertovat a nahrávat. Nic jiného mu nezbývalo, snad každý chtěl naživo slyšet chlapíka ze všeho nejvíc připomínajícího legendární bluesmany, ačkoliv delta blues ve Spenceho repertoáru nikdy nepřevládalo, to spíš ideálně zapadlo do směsi calypso a specifické bahamské vokální tradice rhyming spiritual, ostrovní verzi gospelu, kdy sbor následuje hlavního zpěváka. Rytmické náboženské písně potomků černých otroků nejvíc proslavili lovci mořských hub, ke kterým se přidávali také všudepřítomní bahamští kytaristé, používající nezvyklé ladění, mezi nimiž vynikal Spence.

Nikdy bychom o Spencem možná neslyšeli, nebýt  amerického muzikologa Sama Charterse. Na ostrov se vydal v roce 1958  s cílem zmapovat tamní hudbu a jednou odpoledne šel úplně náhodou okolo rozestavěného domu, kde pracovali dělníci. Práce jim šla od ruky, protože jim k ní hrál rozesmátý chlapík usazený na zemi a opřený o stěnu. Charters nejenže nikdy předtím neslyšel někoho takhle hrát na kytaru, zpočátku byl také přesvědčený, že musí jít o dva kytaristy, takže oběhl zeď a hledal dalšího. Samozřejmě nikoho nenašel. Požádal Spenceho, jestli by si ho mohl nahrát a ten jen pokýval hlavou a spustil. Album Bahaman Folk Guitar: Music from the Bahamas, Vol. 1 vyšlo v roce 1959 na labelu Folkways Recordings a na rodící se americké folkové scéně brzy zarezonovalo, zvlášť, když Spence přicestoval do Spojených států koncertovat. Mladý producent Peter Siegel pak v roce 1965 bahamského génia prováděl po New Yorku, vytáhl ho na vrcholek  Empire State Building, natáčel s ním v bytě svých rodičů a zaznamenal jeho newyorské vystoupení. Nakonec se za ním vydal i na  Bahamy a za přítomnosti jeho sestry Edith Pinder pokračoval v záznamech. Souhrn všech setkání slyšíme na albu Encore: Unheard Recordings of Bahamian Guitar and Singing (1). Určitě mu vévodí skladba Run Come See Jerusalem, ke které se váže nevšední příběh. Napsal ji bahamský zpěvák John Roberts a později proslavili Pete Seeger a Odetta. Líčí tragické potopení lodi Pretorie u břehu ostrova v roce 1929, a když Siegel Spenceho požádal, aby mu ji zahrál, ten mu jen tak mezi řečí začal vyprávět, jak tehdy pomáhal námořníky z Pretorie zachraňovat.