Díky fotce neznámé dívky našla příběh dospívajících židovských puberťáků

Na začátku Juditiny reportáže byla fotografie jihlavské dívky Heleny Böhmové, kterou otiskla. Tehdy se mladé novinářce ozvala Helenina sestřenice Zuzana, která jí vyprávěla o své pouti do Dánska. „Pak už to jelo jako sněhová koule,“ usmívala se Judita Matyášová v Dobrém dopoledni.

Byla přesvědčená o tom, že o českých židovských dětech, které byly za druhé světové války v Dánsku, musí někdo vědět. „O tom jistě někdo napsal knihu, nebo nějakou diplomku. Obesílala jsem archivy nejdřív tady u nás, pak ve Skandinávii s otázkou: víte něco o dětech v Dánsku a nikdo nic nebo, jo nějaké české děti tady byly, ale máme jednu fotku a dvě jména. To jsem si řekla, je potřeba začít něco dělat, protože těm lidem je devadesát,“ vzpomíná Judita Matyášová.

Dánové nevyklízejí půdy a sklepy

Odjela do Dánska, reportáž o jejím pátrání otiskly regionální noviny s výzvou, jestli někdo něco o českých dětech ví, ať se ozve. „Dánové nevyklízejí půdy a sklepy. Přicházely odpovědi: já si pamatuju Hanku, já si pamatuju Ervína. Přímo psaly pěstounské rodiny, ano my tady máme obrovskou bednu, ve sklepě od 1942, v tom jsou dopisy a deníky a ty jsou česky, my tomu nerozumíme, nechcete se na to podívat? Těchto reakcí přišlo asi dvacet.“

Stejné to bylo i ve Švédsku a v Izraeli. Podařilo se jí dokonce zorganizovat setkání přeživších dětí. Zjistila totiž, že jedna paní žije v Haifě a její dávný kamarád, kterého neviděla sedmdesát let, žije asi hodinu a půl cesty od ní. „Nevěděli to celé roky. Zorganizovala jsem setkání v památníku holokaustu v Jeruzalémě. Všichni se jich ptali, jaké to je po tolika letech? Co to je za pitomou otázku, to je, jako by nám bylo zase šestnáct. Špitali si tajnosti do ouška, bylo to úžasné,“ vypráví Judita Matyášová.

Byla to medvědí služba

„Poslala jsem ostatním rodinám fotky z toho setkání, byla to trochu medvědí služba. Ptali se: a nešlo by to ve větším? No, asi šlo. Takže půl roku telefonování, shánění, zařizování. Přijelo asi 50 lidí z celého světa. Děti, jejich děti, vnoučata. Bylo to zajímavé v tom, že v řadě rodin byl jenom příběh: můj tatínek, dědeček je odněkud z Československa a nějak se dostal do Dánska. Najednou se dozvídali detaily, jak to bylo. Díky tomu se spousta z nich vypravila poprvé do Prahy, do Jihlavy, do Brna. To byl také silný zážitek,“ líčí Judita Matyášová.

Deník patnáctileté Hany je mladým asi nejbližší

Když před šesti lety začala rozplétat osudy dětí z České republiky, myslela na to, že by chtěla příběh židovských dětí představit současným vrstevníkům. To se teď podařilo, společně s režisérkou Natashou Dudinski natočily film Na sever. Ten promítají na školách. „Asi nejbližší jsou pasáže z deníku Hanky Dubové,“ myslí si Judita Matyášová.

To je autentický deník, který Juditě svěřila rodina Hany Dubové. „Hanka pocházela z Prahy a v roce 1939 odjela s touhle skupinou náctiletých do Dánska. Sleduje válku zpovzdálí, v deníku píše svoje pubertální starosti, radosti. Co všechno člověk prožívá, když je mu patnáct. Zároveň si ze střípků z dopisů od rodičů, co jí naznačují, začíná uvědomovat, že situace doma se zhoršuje. To její vrstevníci vnímají hodně, “ uzavírá Judita Matyášová.