Boj s předsudky a nedostatek empatie. Ve sklu jsem našel materiál, kterým můžu vyjádřit, co je pro mě bytostně důležité, říká Ricardo Hoineff
Svou skleněnou instalaci pojmenovanou Under the Blanket přihlásil Ricardo Hoineff do výzvy prestižního magazínu New Glass Review sklářského muzea v Corningu – a porota ji vybrala mezi to nejzajímavější, co v oboru v posledních dvou letech vzniklo. Pro muže, jenž sklo vystudoval až po čtyřicítce, je to obrovský úspěch. A pro ostatní inspirace: nikdy není pozdě jít za hlasem srdce. O napínavé cestě z Ria pod Lužické hory mluvil s tímto scénografem a sklářem David Hamr.
Ricardo Hoineff se sice narodil tři sta metrů od pláže Copacabana, kořeny jeho rodiny ale sahají do Polska, na Ukrajinu a do Moldávie.
Ricardovi prapředci odjeli do Brazílie v pohnutých časech 20. století kvůli židovskému vyznání a i host vltavské Vizitky absolvoval v Brazílii židovské školy. Od svých čtrnácti let musel skrývat sexuální orientaci, a když se pak na začátku 90. let ocitl v Praze na studiích scénografie, pocítil obrovské štěstí z nově poznané svobody. „Bylo mi sice už dvaadvacet, jako bych ale prožíval druhou pubertu. Konečně jsem byl prostě jen Ricardo, nikoliv syn rodičů, nemusel jsem se před nikým a ničím skrývat,“ vzpomíná na dobu raných devadesátých let, kdy se zdálo, že všechno je možné.
Zkoušky z chemie po čtyřicítce? Jsem na sebe pyšný
Do Československa odjížděl s tím, že na DAMU půjde po stopách silné československé scénografické tradice a pak odcestuje zase dál. Všechno ale nakonec dopadlo jinak. V Praze začal s úspěchem pracovat pro televizi a reklamu a záhy navázal kontakt s lidmi okolo Radovana Novotného, který v Novém Boru organizoval místo českého masopustu brazilský karneval.
Početná komunita z tohoto kraje se totiž v 19. století přestěhovala z okolí Liberce do Brazílie za lepším životem. Ricardo Hoineff na akci mimo jiné pořádal workshopy výroby tradičních brazilských masek, přičemž opakovanou zastávkou pro něj byla střední sklářská škola. Až do té doby vnímal sklo pouze okrajově, protože většinu času věnoval práci scénografa. Jenže během workshopů ve sklářském prostředí se všechno změnilo, a tak mu místní nabídli sklářský kurz, který se nakonec protáhl na tříleté studium vyšší odborné školy. Hoineff s úsměvem vzpomíná zejména na testy z chemie a sklářské technologie. „Složit tyhle zkoušky po čtyřicítce a v češtině – řeknu vám, že jsem na sebe pyšný.“
O práci se sklem, která ho od té doby nadobro pohltila – nejčastěji pracuje metodou fúsingu neboli spékání a tvarování skla ve vysoké teplotě – mluví jako o strašné dřině. Díky ní ale našel materiál, kterým dokáže vyjádřit to, co je pro něj bytostně důležité. Témata jsou nasnadě: boj s předsudky a násilím, nedostatek empatie, touha nikoliv po toleranci, ale po respektu jinakosti a také staré mytické příběhy, které jako kluk neměl šanci poslouchat.
Související
-
Do skla rád vkládám pocity. Tváře jsou to nejtěžší, co se z něj dá vyrobit, říká výtvarník Janecký
„My skláři se pálíme pořád, například v Chicagu jsem si propálil zápěstí kyslíkovým hořákem. Ale spálit se je pro mě lepší než říznout se,“ usmívá se Martin Janecký.
-
Sklo je materiál, který za jeden život nezkrotíte, říká Jan Frydrych. Jeho tvorbu má doma Elton John
Objekty z optického skla od Jana Frydrycha má doma režisér Steven Spielberg nebo hudebník Elton John a zastoupené jsou také v několika světových sbírkách.
-
Ticho, klid, volnost. Největší inspirací je mi krajina, říká Lada Semecká
Multiprostorová básnířka, jejíž práce se sklem na pomezí umění a designu je oslavou nedokonalosti a čistoty – tak výtvarnici Ladu Semeckou popsala porota Designbloku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
