Ambice jsou medailové, říká Červenka před mistrovstvím Evropy. ‚Španělsko chceme přetlačit,‘ dodává

Martine, český baseball může zažít nejlepší rok ve své historii. Jarní účast na World Baseball Classic v Japonsku, kvalifikace na další ročník v roce 2026, ambice na mistrovství Evropy v podobě získané medaile. Jde o snový ročník?

Určitě, už jen to, že se nám minulý rok povedlo kvalifikovat na WBC, který byl na jaře v Japonsku a vyšlo to i s Evropou, která bude na podzim, tak pro český baseball se jedná prozatím o snový ročník. Doufejme, že na tom mistrovství, které za chvíli začne, se nám povede na to navázat a dokážeme nějakou medaili uhrát.

Kde se našla v Martinovi Červenkovi láska k míčku, který létá rychlostí až 160 kilometrů v hodině?

Určitě od táty. Mám o rok a půl staršího bráchu, vyrůstali jsme spolu a táta trénoval Kotlářku a my jsme tam odmalička byli taky. Chodila s námi i máma, jezdili jsme tam v kočárku, hráli jsme tam s klukama fotbal nebo jsme trénovali. Od té doby, co si pamatuji, tak mě baseball bavil a byl můj sen dostat se do Ameriky a mít tam možnost hrát, zlepšovat se a vydělávat si tím.

Jednou jsi odpověděl, že kontakt s baseballem byl opravdu od 2 let, co ses naučil chodit?

Je to možné. Od malička byl vždy baseball číslo jedna.

Jiný míčový sport nekonkuroval?

Konkuroval ne, spíš rekreačně jsme s bráchou hráli fotbal, hokej, florbal, ale co se týče organizovaných tréninků nebo nějakých lig a zápasů, to byl vždy jen baseball.

Jak bylo těžké obhajovat svůj sen před ostatními lidmi? Babičky, okolí a tak?

Nikdy jsem to nikomu nevysvětloval, šel jsem si za svým. Když je člověku sedm, osm, devět let, tak má dětské sny. V 15 letech, když už se to mohlo realizovat, tak jsem chtěl něco, čeho jsem mohl dosáhnout, i díky podpoře rodiny se mi to povedlo, jsem za to rád. Myslím, že většina sportovců, kteří chtějí něčeho dosáhnout, budou se potýkat s tím, že bude víc lidí, co budou proti než pro a budou říkat, že to nejde, že to ještě nikdo neudělal. Pokud se chce ale člověk posunout dál, tak tohle nemůže vůbec poslouchat, ale musí si jít za tím, čemu věří.

Jak náročné bylo pro tebe jako pro dítě oslovit si pravidla baseballu?

Pravidla se člověk učí postupně. V Česku se začíná u T-ballu, je to ze stativu, bez nadhazovače, takže odpadá strike. Jak člověk hraje T-ball, tak se naučí, na jaké mety v jakých situacích házet a čím víc to trénuje, tím si to přirozeně osvojí a nemusí na tom ani tolik přemýšlet. V baseballe je spoustu pravidel, některá jsou velmi specifická, a já úplně všechna pravidla ani neznám. Věřím, že tam jsou věci, které pak člověk vidí na hřišti poprvé v životě. Každý rok se naučím něco nového, o čem jsem nevěděl. I letos v extralize jsem objevil jedno pravidlo, o kterém jsem vůbec nevěděl, že se tak dá hrát, a evidentně ano.

Čtěte také

Baseballista Jakub Sládek: Postup na další World Baseball Classic je pro kluky famózní úspěch

Je to tím, že ve většině zápasů ta situace nenastane?

Základní pravidla se dějí pořád, ale jednou za čas se něco stane a říkám si, že nevím, jak to správně posoudit a jaký má být výrok. Pro rozhodčí to taky není jednoduché, musí znát víc pravidel než hráči.

A hlavně to musí rozhodnout...

A vždycky špatně pro jeden tým, takže je vždycky někdo naštvaný.

Trenéři musí být taky sofistikovaní?

Jsou věci, kdy ani trenéři si nejsou jistí. Vědí ale určitě víc než hráči.

Takže ten sport vyžaduje dost respektu k sudímu?

Jako každý jiný sport. Vždycky je ale někdo se rozhodčím nespokojený.

Jak se určuje, kdo bude mít jakou roli na hřišti a od kolika let už hráči ta role zůstane?

Většinou kolem 14 až 15 let. Do té doby, obzvlášť v Česku, kde se ta dětská základna rozšiřuje, ale není pořád tak velká, tak někteří šikovní hráči hrají v infieldu spojku, to je mezi druhou a třetí metou, a zároveň jsou nadhazovači. U dětí si všichni zkusí všechno a postupem času, i na základě fyzických aspektů, jsou pak typově někam tlačení trenéry. Nejšikovnější lidi jsou většinou na spojce, na jedničce jsou největší a nejsilnější, nemusí tolik běhat a být tolik ohební, nadhazovači jsou atletičtí, jedna z nejdůležitějších pozic. Osmička hraje vzadu, bývá nejrychlejší, protože musí pokrýt největší část hřiště.

Ty jsi catcher. Co to je za roli a co obnáší?

Catcher je ten, co sedí za pálkařem a jeho hlavní práce je práce s nadhazovačem. Vybírání správných typů nadhozů, který budou na pálkaře sedět, čtení protihráčů, jestli se pohnou tělem nebo jestli mám pocit, že tam byly pozdě, brzo, a na základě toho vybírat další nadhoz. Znát své nadhazovače, jaké typy nadhozů mu sedí, že mu třeba v konkrétní den sedí jeden typ nadhozů, tak to budu co nejvíc používat, aby dostal nadhazovače co nejdéle do toho zápasu. To je takový můj hlavní úkol týmu catchera. Jsem v podstatě jediný, kdo vidí celé hřiště, protože sedím za domácí metou. Koukám všude, musí tam člověk trochu řídit obranu. Na základě svých zkušeností, když vidím, jak pálkař švihá, tak řeknu infieldu, ať se postaví jinam. Je to na pocit, může se něco stát. Mimo hřiště nemůžu říct, že je catcher lídr, to spíš vychází ze zkušeností toho hráče. Já se svými zkušenostmi z Ameriky mám v týmu určité slovo, ale jsou tam hráči jako Marek Minařík, Martin Schneider a ostatní, které máme v týmu a mají zkušenosti z reprezentace. To jsou lídři týmu, vyplývá to z kolektivu a zkušeností.

Kolik úsilí tě stálo dostat se s baseballem do Ameriky?

Určitě mě to stálo úsilí, ale pro mě to byla láska ke sportu. Nebral jsem to jako něco, co bych vyloženě tlačil, dělat jsem to chtěl a byla to pro mě zábava. Tréninky, zápasy, cestování po Americe, to k tomu patřilo a snažil jsem si to maximálně užívat.

Když jsi tedy dodělal střední školu, tak jak to bylo dál?

Poprvé jsem měl možnost podepsat profesionální smlouvu v 16 letech, když jsem byl ještě na střední škole. První dva roky jsem měl specifické, byl jsem pod kontraktem, ale s týmem jsem se dohodl, že chci dodělat střední školu tady v Čechách. První dva roky jsem jel na měsíc do Ameriky, pak jsem se vrátil a přes léto jsem létal na MLB akademii do Austrálie na dva měsíce. Během toho jsem byl v zimě tady, studoval střední školu a po maturitě v roce 2011 jsem poprvé vycestoval do Americky na sezonu Rookie ball, což je nejnižší soutěž. Hraje se v Arizoně a na Floridě, já byl v Arizoně a postupně těmi roky, na základě úspěchů a jak ho vidí trenéři, tak se snaží probít co nejvýše. Čím lépe hrajete, tím máte lepší podmínky a příležitosti.

Tam musí být dost silná konkurence, ne?

Konkurence je tam neuvěřitelná. Každý rok tam přijde 40 nových lidí, takže každý rok musí 30 až 40 lidí z organizace odejít. Míchá se to tam obzvlášť na těch nižších úrovních. Hodně se tam točí hráči z latinské Ameriky, pro ně je to sport číslo jedna a pro hodně těch kluků je to jediná možnost, jak se z toho ostrova dostat. Tam se jede hodně na krev, ale to k tomu patří. Když člověk maká, má šanci se tam udržet. Není to ale jen o tom trénovat, musíte i vycházet s lidmi, protože v týmu nechtějí lidi, se kterými nejde vyjít. Objeví se tam i hráči, kteří přijdou do týmu a myslí si, že vědí všechno a chovají se, jako kdyby hráli deset let MLB, ale přitom nic nedokázali. S nimi je pak rychlý proces, vydrží tam rok dva a pak je pošlou pryč.

Jakou máš nejsilnější vzpomínku za těch deset let?

Určitě rok 2017, protože to jsme vyhráli titul Minor League, což je můj jediný titul za těch deset let. Pak rok 2018, to byl statisticky můj nejlepší rok a první rok v organizaci Baltimore Orioles, kde jsem byl. Tam jsem poprvé zažil ten přístup té organizace ke mně, že ve mně viděli potenciál, že by jim mohl pomoci. Pak v roce 2021, když jsem měl možnost být ve Washingtonu, to už jsem byl hodně blízko. Trochu mě mrzí, že mě nevzali, ale i tak to byl nádherný zážitek být s týmem v šatně.

Jak se dají porovnat soutěže u nás a v zámoří?

Hodně velké rozdíly. V Česku jsem hrál extraligu po několika letech, co jsem se vrátil a nejde to bohužel srovnat.

Jaký je návrat do české extraligy?

Vzhledem k tomu, že mě ten sport baví, tak jsem si obě sezony užil, a to jak s Eagles Praha, tak v Tempu. Snažím se pomáhat hodně mladým hráčů, takže předávat zkušenosti, ale zároveň na hřišti nikomu nic nedaruji a pořád chci být nejlepší. Extraliga se zvedá, jsou čím dál tím lepší importi, bohužel obzvlášť na nadhazovacím kopci to pak vypadá, že čeští hráči nedostávají šanci, kterou by měli, aby se český baseball posunul dál. Když jsem tu hrál naposled a srovnám to s tím, co je teď, tak je to určitě kvalitnější soutěž. Věřím, že čeští hráči se budou zlepšovat, hodně mladých kluků má šanci jít do Ameriky, když se pak vrátí, tak to posouvá českou extraligu dál.

Uživí se český baseballista jen hraním?

Jen hraním určitě ne, takové finance v tom nejsou. Hodně kluků je na vysoké škole, takže to jde skloubit se studiem. Když se člověk dostane do věku, kdy musí začít pracovat, tak je to hodně složité, protože sedí od rána do odpoledne v práci, od šesti do osmi do večera má trénink, tak doma vůbec není. Celý víkend pak máme zápasy, takže je to náročné částečně fyzicky, ale spíš psychicky, protože si člověk nemá čas odpočinout. Když jsou pak hráči, co mají rodiny a děti, já tedy v té situaci ještě nejsem, ale to už je pak hodně na manželkách, že ho musí hodně podporovat. Většinou to vypadá tak, že ty děti pak chodí na hřiště se dívat. Není to vůbec jednoduché skloubit, ale klobouk dolů před klukama, kteří se snaží tomu sportu maximálně věnovat a měli jsme šanci bojovat proti těm profesionálům na světových akcích.

Jací jsou ti lidé okolo klubu? Majitelé, funkcionáři, to musí být všechno statečňáci?

To jsou všechno nadšenci do baseballu, jinak to nejde nazvat. Pro kluby je těžké sehnat nějaké finance, nejedná se o velký sport, ale se sponzory je to po tom Japonsku lepší. Čím lepší jméno se baseballu udělá, tím se to zlepšuje. Není to pro ně jednoduché zajistit chod klubu, musí zajistit cesťáky pro hráče na benzin, ubytování, musí se zaplatit importi, protože bez nich nemůže člověk v extralize konkurovat. To je ale dobře, protože to hráče posouvá dál. Pro ty papaláše z týmů je to taky oříšek shánět tohle všechno a zajišťovat to.

Jaký byl World Baseball Classic zážitkem a jakým způsobem se díky takovému úspěchu dá vytřískat co nejvíc pro rozvoj sportu u nás?

Pro hráče, nejen pro mě, ale pro celý tým to bylo jedinečné. Tokio Dome, což je jeden z nejslavnějších stadionů na světě. Mít možnost hrát proti japonskému nároďáku s Shoheiem Ohtanim, což je aktuálně nejlepší baseballista. Celkově naše hra, výsledky, které jsme předvedli, tak to zážitek umocnilo. Nebyli jsme jen otloukánci, že nás všichni přejeli, ale hráli jsme kvalitní zápasy, snažili se udělat maximum a tři ze čtyř zápasu jsme do nějakého sedmého, osmého inningu bojovali o výhru. To bylo i pro sebevědomí hráčů neuvěřitelné. Byli jsme vidět v České televizi, náš výsledek proti Číně to ještě umocnil. Po tom Japonsku se více ozývají i sponzoři a je trochu jednodušší do toho sportu dostat peníze.

Výhra proti Číně vlastně zařídila jistotu za tři roky?

Do turnaje jsme šli s tím, že víme, že Čína je pro nás nejhratelnější soupeř ve skupiny. Já věřil, že Čínu porazíme. Vývoj zápasu byl ze začátku výborný, ale pak to šlo dolů, když jsme začali prohrávat, tak jsem si říkal, že snad prohrajeme. Naštěstí se to pak otočilo a vše dobře dopadlo. Tím, že jsme se kvalifikovali do dalšího ročníku, tak to hodně kluků nabilo energií, že tam chtějí jet znovu a makají dál. Motivace je to neuvěřitelná nejen pro nás starší, ale i pro ty mladší, kteří se tam chtějí podívat. Věřím, že za tři roky to bude v reprezentaci docela boj o místa.

Jací byli ti lidé okolo komunity v Japonsku?

Komunita v Japonsku nás přijala strašně dobře, to bylo neuvěřitelné. Do teď se chodili v Česku na extraligu koukat místní Japonci a chtěli po nás podpisy. Komunita kolem byla taky jeden z těch pěkných zážitků, že si člověk zažil, jaké to asi mají ty největší hvězdy. Co se týče ostatních hráčů, co jsme potkali na hřišti, tak jsou to normální lidi a jsou strašně fajn. Brali nás s respektem, nikdo se na nás nepovyšoval a brali nás jako rovnocenného soupeře. To bylo pěkné, že jsme si od nich získali respekt.

A ta jejich největší hvězda? Jaký to byl zážitek potkat Shoheie Ohtaniho? Je to, jako kdyby fanoušek fotbalu potkal Lionela Messiho nebo Cristiana Ronalda?

Jo, dá se to tak říct. Shohei je v dnešní době jedinečný, protože dokáže v MLB nadhazovat i pálit a podává čísla, která jsou úplně mimo. Mít tu čest a být s ním na hřišti, vidět ho před zápasem, trénovat pálku na hřišti, když jen trenér háže, to byl neuvěřitelný zážitek. Potkal jsem lidi v Americe, co hráli MLB, ale takový talent, co má on, to jsem v životě neviděl. I pro mě to byl hodně pěkný zážitek.

Jemu se něco stalo s naším hráčem, ne?

Jo, kluk, Ondra Satoria z Ostravy, tak ho na tři nadhozy strikeoutovat a to nikdo nečekal, protože to je Shohei Ohtani a my jsme kluci z Česka. To bylo určitě velké a Ondra má ten míček ještě doma.

Jak vypadá český tým tvýma očima a jaký bude mít ambice před mistrovstvím Evropy?

Moje ambice pro národní tým jsou určitě zlatá medaile. Do turnaje nemůžeme jít s ničím jiným, než že chceme pomýšlet na nejvyšší metu. Nebude to lehký turnaj, jsou tam kvalitní soupeři. Itálie, Nizozemsko, Španělsko si přivezou spoustu hráčů z nižších amerických lig, protože mají takové možnosti. Věřím ale, že my i díky zkušenostem, které jsme nabyli, tak se o pěkné umístění dokážeme poprat. Uvidíme, jak to celé dopadne.

Ve skupině máme Španělsko, Řecko a Rakousko. Dají se ve stručnosti charakterizovat?

Rakousko bude asi papírově nejslabší soupeř, ale nemůžeme je podceňovat. Hráli jsme s nimi na pražském baseballovém týdnu a měli polovinu týmu složený z hráčů, kteří zhruba pojedou na mistrovství Evropy. Tehdy jsme je dokázali porazit, ale druhá polovina zápasu se pro nás nevyvíjela nejlépe, tak si musíme dát pozor. Řecko bude mít asi pár Američanů z vysokých škol a co se týče Španělska, tak proti tomu jsme za poslední tři roky jsme odehráli asi 20 zápasů, což je docela dost. Španělsko bude jako vždy jeden z aspirantů na medaili. Vždycky si přivezou hráče z amerických lig a jsou to vyloženě profesionálové.

Nemáme s nimi úplně pozitivní bilanci, ale poslední vystoupení vám zajistilo účast na WBC v Japonsku. Může tam ta zkušenost trochu převážit ten jazýček, že by se to překlopilo na naši stranu i v zápase ve skupině?

Doufejme, že ano a že se nám to povede znovu je přetlačit. Určitě to nebude jednoduchý zápas. Uvidíme, kolik nám přijede kluků z Ameriky, protože mám pár talentovaných, kteří jsou v Americe na školách a je složité s nimi dohodnout, jestli je škola pustí. Ještě nevím, kdo přijede a kdo ne, ale věřím, že se povede, abychom tam všechny dostali. Proti Španělsku to bude těžké, počítá se s tím, nemáme nejlepší bilanci, ale je to turnaj, je to o jednom zápase a může to dopadnout jako minule, vyhrajeme a můžeme se nad ně dostat.

Přemýšlel jsi, co se životem po kariéře? Co olympiáda v roce 2028 atd...

Dokud budu dělat baseball, tak se ho budu snažit dělat na své maximální úrovni. Neřeknu si, že je to česká soutěž a že nemusím tolik trénovat. Takový já nejsem a dělat to tak nebudu. Teď se koukám na mistrovství Evropy, WBC je velké lákadlo, i ta olympiáda, kam bychom se museli kvalifikovat. Je mi 31 let, věřím, že se ještě s baseballem někam podívám, takže motivace tam je a doufám, že to vydrží.

Jak bys nalákal fanoušky?

Přijďte se podívat, bude se jednat o nejlepší turnaj za posledních deset let na české půdě. Věřím, že uvidíte nádherný baseball, bude tam i pivo a párek, tak věřím, že si atmosféru užijete.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík