Veronika Neprašová: Můj Karel Gott

V Českém rozhlase jsem ho několikrát míjela na chodbě, když přišel moderovat svůj pořad.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Nečernobílý fenomén Karel Gott

A na oslavě rozhlasových devadesátin spolu se zbytkem sálu nadšeně tancovala na Lady Karneval, kterou, byť už ne hlasově úplně stoprocentně, přijel do Obecního domu zazpívat po několikahodinovém přímém televizním přenosu ochotně a bez náznaku únavy. Pokaždé byl takový, jak o něm všichni mluví. Milý, skromný, vstřícný, profesionální.

Jako třicátnice nepatřím mezi hlavní věkovou skupinu jeho skalních fanoušků a fanynek. Přesto jsem Karla Gotta měla ráda už od úplného prtěte. Za mlada totiž vypadal jako můj táta zamlada: hubený, ušatý, velká hlava, jemné tmavé vlasy pečlivě sčesané na hodně šikmou patku. Na tu fotku ze zadní strany jednoho z elpíček, co jsme měli doma a na které byl tátovi nejvíc podobný, jsem se chodila do skříňky s deskami často dívat.

Ta elpíčka u nás také často zněla a mně se jeho hlas moc líbil. Rozčilovala jsem se, když o něm jednou děda – milovník operních klasiků – prohlásil, že by Pavarottimu mohl Gott leda leštit boty.

Slušný a poctivý člověk

Ale nebyla to jinak jistě sametová barva jeho hlasu, ani jeho nesporný hudební talent, kvůli kterým ve mně při uslyšení věty „zemřel Karel Gott“ upřímně hrklo. Ani jeho dřívější podoba s mým tátou. Ani kultovní deska Vánoce ve Zlaté Praze, která rok co rok neodmyslitelně patří k mé osobní atmosféře těchto svátků.

Čtěte také

Jan Fingerland: My, Husákovy děti, a také Gottovy

To hrknutí patřilo v první řadě faktu, že odešel slušný a poctivý člověk. A nejenom to. Odešel slušný a poctivý člověk, který slušným a poctivým zůstal celý svůj život, byť na tuzemské poměry všechno hrálo pro to, aby to tak nedopadlo.

Upřímně si neumím ani navodit dojem, jaké to asi musí být, když vás ve vaší rodné zemi znají úplně všichni. Když se minimálně 50 let svého života nemusíte vůbec nikdy nikomu představit jménem. Kdy, ať se hnete kamkoliv, pořád vás všichni poznávají. Ubránit se za takových okolností alespoň maličkému nahlodání červíčkem vlastní výjimečnosti a důležitosti, snad i hvězdnosti, to už chce sakra pevný charakter a základ.

Slušnost a poctivost. Člověk se je v české kotlině už skoro bojí vyslovit nahlas. Fuj, takový patos, takové staromilství, ze které planety jste člověče prosím vás spadl… Slušnost a poctivost zkrátka v Česku vyšly z módy. V politice, na ulici, často i doma. Slušní a poctiví hrdinové nikoho nezajímají, volby nevyhrávají. Alespoň prozatím.

Čtěte také

Karel Gott společnosti ukázal, jak má vypadat hvězda. A lidé to přijali, říká hudební publicista Klusák

Na sousedním Slovensku teď po tři dekády trvajícím morálním a právním marastu zažívá slušnost a poctivost díky Zuzaně Čaputové, zdá se, retro vlnu. Lidé jejich kouzlo znovu objevují podobně jako kouzlo původních obalů pacholíků a vitacitu při retrotýdnech v Lidlu.

V české společnosti toho za poslední roky ze slušnosti a poctivosti opravdu moc nezbylo. Posledních pár bašt jejich pevnosti, které ze všech stran ostřelují arogantní, bezskrupulózní politici, srdnatě brání hrstka vytrvalců. Karel Gott jako doslova boží bojovník k nim patřil. Ne, neměl v sobě dost odvahy a přesvědčení, aby otevřeně vzdoroval předlistopadovému režimu. Ano, těšil se díky tomu privilegiím, na která ti odvážnější a zásadovější nemohli ani pomyslet.

Vše ale nasvědčuje tomu, že i tak zůstal po celý život slušným a poctivým člověkem. A Češi, v jiných sférách veřejného života často tleskající právě opačným atributům a jejich nositelům, ho přesto měli a mají upřímně rádi.

To hrknutí  a smutný pocit, že každému z nás zemřel soused, se kterým jsme se sice nikdy moc nebavili, ale měli jsme ho rádi, protože se vždycky choval mile, slušně a poctivě, si Karel Gott upřímně zaslouží. Budete tu chybět!

Autorka je publicistka