Rodičovství je práce s vlastním egem. Adoptovaná dcera mi nastavila zrcadlo, říká dokumentaristka Markéta Oddfish Nešlehová

Čtěte také

Adoptované děti si nesou trauma celý život, školy s tím neumí pracovat, všímá si matka dvojčat

Už zítra bude mít na kanále ČT 2 premiéru dokument dokumentaristky a režisérky Markéty Oddfish Nešlehové. Ten dokument se jmenuje Nejseš moje máma. Kolikrát jste tuto větu slyšela? 

Slyšela jsem ji, respektive jsem si ji přečetla jednou v SMS. To byla taková závěrečná SMS, kterou jsem dostala od mé adoptivní dcery. Takže to není ta četnost, ale zásah.

Vy jste si před šestnácti lety vzala pětiletou holčičku?

Ne, vzala jsem si ji před čtrnácti lety. A když si na to teď vzpomenu, tak bych to vlastně nedělala vůbec jinak, protože ona je ta bytost, která ze mě udělala to, co jsem. Moje dispozice a moje touha po lásce, po předávání takových těch mateřských věcí se plně rozvinuly a ona mi nastavila a pořád mi nastavuje zrcadlo. 

Nechci se pouštět do momentu, co to s člověkem udělá, když si přečte tu větu a pak mu dítě zmizí. Ale zajímá mě, kde člověk hledá pomoc, když najednou zjistí, že už mu to přerůstá přes hlavu a neví, co s tím. 

Čtěte také

Do dvou let nevíte jistě, jestli budou zdravé, popisuje matka předčasně narozených dvojčat. Dnes pomáhá dalším rodičům

To je taková otázka na tělo a na duši, protože vám s tím nikdo vlastně nepomůže. Můžete mít záchrannou síť třeba v partnerovi, což mně se naštěstí děje. Mám úplně neuvěřitelnou jistotu v mém muži, po kterém mám jméno Oddfish. Prošel se mnou všemi karamboly a eskapádami posledních asi osmi let, nikdy mě nenechal padnout na zem. Vždycky mi udělal nějaký polštářek, abych neměla těžký dopad, a tím to začíná.

Pak se mi stalo, že jsem strávila několik týdnů doma na gauči a nebyla jsem schopná v podstatě vstát. Zjistíte, že už nemůžete dál, aniž byste vyhledala nějakou odbornou pomoc. Abyste byla schopna třeba jít ven. To je taky moje téma, vždycky ve svých dokumentech hledám, kde lidi berou sílu a zjišťuji, že jsme v tomto takoví multiplikovatelní.

Potom zjistíte, že vám strašně pomáhá práce. A musíte hledat, kde najít nějaký další směr, protože vám najednou zůstane pusto a prázdno a vy nevíte, co s tím. 

Vám dcera odešla z domova. Kolik jí bylo?

Sedmnáct. 

Ta láska bolela, ale byla krásná 

Dokument Nejseš moje máma se odvinul od vlastní zkušenosti, částečně asi jako terapie s pomocí dalších rodičů. Kolik bylo vlastně těch ochotných? Protože to taky není téma, se kterým chce někdo, kdo je třeba uzavřenější povahy, vyjít na veřejnost a ukázat, jaké jsou ty problémy.

S tématem a s vyhledáváním toho, jak se ho zhostit, jsem začínala před covidem. Člověk samozřejmě nakonec zjistí, že jeho trable nejsou jedinečné, stejně jako on není jedinečný.

Je ale veliká úleva, když zjistíte, že ty samé věty slýchají stovky dalších rodičů.

Čtěte také

Mládež zachycuje současnost přesně. Dívat by se měli i rodiče, říká ředitelka A-FilmTeens festivalu

Přesně tak. Potkali jsme se v takovém uzavřeném kruhu asi deseti rodičovských párů a vyprávěla jsem jim, čeho bych se chtěla zhostit, to znamená točit dokument o síle mateřského pouta k přijatým dětem, které nemá nikde žádné výzkumné podložení, žádný background, ale prostě to tak fakt je.

Takto to začalo a ti rodiče mi řekli všechno. Plakali jsme, když jsme si povídali. Plakali jsme, protože ta láska občas bolela, ale byla krásná. A když jsem se pak ptala, kdo do toho se mnou půjde, tak mi řekli, že nikdo. A to z toho důvodu, že chtěli chránit svoje děti. Pak za mnou přišla právě moje dcera a říkala: „Chci to, mami, natočit s tebou. Chci dát světu najevo, jaké to může být a jak je to fantastické.“

Není to o nás

Umíte mi odpovědět na otázku, proč se to někde povede a adoptované děti projdou tím labyrintem s těžkostmi průměrně, adekvátně jejich věku a proč to někdy zahne strašně špatně?

Čtěte také

Děti rozchod zvládnou, pokud ho zvládnou rodiče, zdůrazňuje psycholožka. Jak se správně rozvést?

Nevím, co je špatně. To, že nás to třeba sejme, může být dobře pro ně nebo pro náš společný budoucí vývoj. Třeba to bude mít happy end, pokud myslíme, že happy end je dospělé shledání matky a adoptivní dcery.

Právě třeba tato totální oklika, toto urvání vlastního směru od cesty, kterou pořád umetáme, dáváme hranice, stavíme plůtek. Třeba si dítě musí odžít něco takového, aby se mohlo na tu naši společnou cestu vrátit.

Takže já nejsem schopná říct, co je dobře a co je špatně. Někdy to jde ladným krokem a někdy je to k u zoufání. Ale to jsme my, to není cesta těch dětí, to není o nás. My můžeme opravdu jenom dát tu lásku, posílat ji nebo ji dávat najevo nějakým způsobem a říkat, že tady mám nějaké svoje hranice. Můžu říct, že za tuto mez už nejdu, protože to je pro mě zničující, a doufat a pevně věřit, že to tam někde zůstane.

Teď z vás mluví dobrá terapeutická péče, jak vás tak poslouchám.

Musím říct, že mám za sebou několik terapeutických rovin. Ten dokument a tzv. svépomocnou skupinu, kterou jsme vytvořili s dalšími protagonisty, samozřejmě terapii a svoji buddhistickou cestu, protože praxe je v tomto nesmírně ozdravná a dává ještě další perspektivu, jak věci můžou být a proč se dějí. 

Jak funguje buddhistická cesta uprostřed Česka?

Čtěte také

Návrat do normálu bude těžší pro introverty. Na terapii se stále koukáme skrz prsty, myslí si terapeutka

Nám jezdí do Nala centra učitelé tibetského buddhismu, tibetští lamové, takže učení máme od zdroje velmi přesně, precizně předávané třeba tisíc let. Učím se od těch nejlepších, těch, kteří to mají od svých minulých zrození a různých svých tibetských učitelů, třeba od Karmapy.

Je to pro mě strašně hojivé a dává mi to další radost ze života. Nechci, aby to znělo jako berlička, je to opravdu otevření nových dveří a jiná perspektiva. A je to i práce s vlastním egem, protože rodičovství je v první řadě přece práce s vlastním egem. Teď jsem u zdroje.

Kdybychom rozhovor dělaly o hodinu dřív, tak bych ještě nemluvila, protože právě procházím buddhistickou očistnou praxí, v rámci které se nejí, nepije a nemluví. (směje se)

Jak probíhala předpremiéra dokumentu Nejseš moje máma? Čím je výjimečný příběh Marcely Dědové, jedné z jeho protagonistek? A o čem by Markéta Oddfish Nešlehová ráda točila v dalších letech? Poslechněte si celý rozhovor.