Petr Borkovec: Ravenna ve sněhu

Na rybím trhu v Ravenně, 
ve městě ze sta hnědí,
dorády ze zlata leží –
a všechno vědí.

Je na dorádách v mozaikách
a na dorádách v cihlách,
kam půjdeme spát v Ravenně –
na jiném nezáleží.

Čtěte také

Petr Borkovec: Nejmenší přístav

Dorády, čili pražmy, o nichž Ovidius psal, že „září svým hřbetem, jako by byl pozlacen“, nám tedy ukazují směr. Mně se ale ještě nechce spát, ani tobě se nechce, nehledáme nocleh, chceme zalézt do nejbližšího bistra, protože v Ravenně hustě sněží. Zamračené ryby vyložené na trzích a poskládané v mozaikách nás bezpečně nasměrují do nejsympatičtějšího bistra ve městě, které se jmenuje Fargo.

V bistru se netopí, sedíme v kabátech a ke psaní krátké reportáže o prosincové Ravenně, která se za obrovskými skly elegantně zaplétá se sněhem, si objednáváme negroni. Ve Fargu do této krvavé míchačky ginu, červeného vermutu a campari přilévají ocet. Říct, že je to výborný nápad, znamená neříct nic – a pustit se do lepšího popisu by naši ranní úvahu proměnilo v něco podezřelého i opojného, co bychom Naděždě Hávové ve službě rádi dopřáli – ale nejde to.

Čtěte také

Petr Borkovec: Nikdo o tom nebude vědět, protože tam nikdo nebude

Sníh se chytá na stupních, výčnělcích, výběžcích a výklencích Ravenny pozoruhodným způsobem. Jako by s ním raně křesťanští stavitelé nějak zázračně počítali, jako by na kostelích, podloubích a zdech stvořili neviditelné struktury, které zviditelní pouze sněhový poprašek, co přichází jednou za pět let. Díváme se přes sklo bistra na věž baziliky plnou sloupových oken a zdá se nám, že sloupy jsou uprostřed zauzlované, a vidíme, že cihlové stěny baziliky jako by potáhla chatrná síťovina, která – jak padá a padá na Ravennu sníh z popelavého nebe – houstne, bortí se, mizí a znovu se křehce obnovuje.

O síťovině, vetché tak, že i dech ji dokáže potrhat, psal kdysi v jiné souvislosti básník Adam Zagajewski, vybavuje se nám při psaní té naší reportáže o italském sněhu. Možná na to myslíme proto, že stejný básník napsal báseň s titulem Ravenna, v níž mluví o tom, že v ravennských mozaikách ještě pořád doutná zlatý plamen, který jednoho dne bezpochyby vyhasne docela. A nejistě dodává, že možná stačí jeden jediný okamžik soustředění, aby plamen znovu vzplál. 

Čtěte také

Petr Borkovec: Na pláži je dnes pod mrakem

Sedíme ve Fargu, na stole krvácí negroni s octem a my se soustředěně líbáme. Potom pořádáme briošky s bresaolou. A pak se soustředíme.

Za sklem bistra je piazzeta s bílým podloubím, malá jako nádrž, která se ve snášejícím se sněhu, odrazech městských světel, odlescích výkladu a našich soustředěných očí pozvolna napouští vodou a na některých místech zarůstá mozaikou, v níž se mezi prostupnými kruhy a jinými ornamenty procházejí pávi, kachny, volavky, sojka a druhy ještě menších ptáků. A také holubí páry.

Snad je to celé tím, že do blízkého moře napadalo už tolik sněhu, že hladina ravennských podzemních vod se nadzdvihla. Ve vodě, na jejímž dně se mihotají pernatci složení z různobarevných kamenných a skleněných kostiček i z hranolů, v nichž jsou zalité zlaté plátky, plují ryby.

Čtěte také

Petr Borkovec: Pro pstruhy

Zprvu jen vláčné skupinky žlutých japonských kaprů, ale postupně pozorujeme, jak do zatopené nádrže, na kterou se bělostně pokládá nečekaný sníh a která připomíná kostelní kryptu, vplouvá houf bázlivých tuňáků, vrážejí rychlí okouni a bělostí zazáří platýs. Krabi, plní záhybů, se loudají po mozaikovém dně a špičaté hejno makrel očichává jeden z polozatopených sloupů.

A my dva? Jsme rázem na nejslavnějším ravennském rybím trhu, zatímco jsme nevystrčili nos z nevytopeného bistra Fargo. Ravenna je pod sněhem. Líbáme se. A dál soustředíme:  

Tácy pražem... srpy makrel...
sardinkové vějíře...
šupiny podlité pramínkem krve…
všude stříbro… k nevíře!

Lopatku do ledu rybářka noří
a škeble z inkoustu zachrastí.
Hned vedle na stánku dva keře hoří –
langusty!!

Kádě, boxy, hory krabic,
bedýnky a bedny, navíc
akvária, v kterých krabi
zarůstají smaragdy.