Na cestování na závody nesnáším, že se nemůžu pořádně najíst, směje se biatlonistka Voborníková. V sobotu ji čeká start do nové sezony

Terezo, jako dítě jste chodila do baletu, učila se na kytaru a až později se dostala k lyžování a biatlonu. Hodí se vám balet a kytara do sportu, který děláte teď?

Musím uznat, že mě mrzí, že už si moc času na tu kytaru nenajdu. I proto, že mám gelový nehty, což se moc s hraním na kytaru neslučuje. Občas ale na kytaru zabrnkám. Obzvlášť před Vánoci musím hodinu nacvičovat v pokoji, než to vytáhnu před rodinné obecenstvo. Zahraju si tak z nostalgie.

Jaká byla cesta k běžeckému lyžování, posléze k biatlonu?

Myslím si, že jiná, než to mají ostatní sportovci v mém okolí. Dostala jsem se k tomu náhodou, ale sport mě vždy hodně bavil. Dokazovala jsem si to sportovní i v baletu, což nebyla úplně cesta. Odstartovalo to tím, že moje kamarádka dělala běžecké lyžování a mně se to hodně líbilo. Záviděla jsem jí, že je na sportovní škole ve Vrchlabí a pořád jsem přemlouvala rodiče, zda bych to mohla také zkusit.

Na běžkách jsem trochu uměla, protože táta mě učil na lyžích, když jsme měli ve 4. třídě závody ve Strážném. Dlouhou dobu jsem rodiče přemlouvala, pak to vyšlo a už jsem u toho zůstala.

Čtěte také

‚Mediální zájem, humbuk, tlak.‘ Vrcholem nové sezony biatlonistů bude domácí mistrovství světa

Může se vůbec rodačka z Vrchlabí vyhnout zimním sportům?

Ve Vrchlabí jsem se narodila, ale bydlím v Hostinném, což je asi čtvrthodiny od Vrchlabí. Samozřejmě na sjezdovkách jsem jezdila už jako malá a to lyžování k naší oblasti patří.

Jak během biatlonové sezony snášíte časté cestování?

Na cestování vždy vyhraju to, že ten den mám největší hlad. Všichni říkají, že den, kdy nesportují, tak nemají vůbec hlad. Já jak se zastavím, tak bych snědla kamion. (smích) Nesnáším to, že se nemůžu pořádně najíst a dát si dobrý oběd. To na cestování opravdu nesnáším, protože já jsem i takový svačinář, takže jsem většinou připravená z domu. Cestování není moje oblíbená aktivita, ale je to součást našeho sportu. Nejradši bych si to ulehčovala třeba přímým letem, ale často máme dva, tři přestupy, z čehož nejsem šťastná. Ke sportovnímu životu to ale patří.

Dlouhá příprava

Není trochu na mozek to, že se v biatlonu větší část sezony trénuje a pak pár měsíců závodí?

To je bohužel vytrvalostní sport. Myslím si, že i ta závodní sezona je pak dlouhá, protože to trvá od listopadu do března. 

Jakou část suché přípravy nesnášíte?

Asi květen. Vše hrozně bolí, když začneme po třech týdnech volna znovu sportovat. Svalová paměť není taková, než se do toho zase dostaneme. Jsou tam objemové tréninky, kdy člověk maká skoro celý den. Pak také není příjemný začátek podzimu kvůli počasí. Není zima ani teplo, většinou pořád prší. Když si máte lehnout na střelbu na mokrou podložku, tak to nemám moc ráda.

Jak s odstupem času vnímáte minulou sezonu, kdy jste obsadila sedmé místo ve stíhačce na mistrovství světa a šesté místo ve sprintu ve finále Světového poháru v Oslu?

Něco se povedlo, ale něco se povedlo méně, než jsem si přála. Celkově ty dvě umístění byla nad očekávání a těší mě, že jsem se hned první rok mezi dospělými dostala do elitní desítky. V tu chvíli mi přišlo, že to šlo hodně snadno, ale pak je člověk padesátý a říká si, že je to nemožné.

Sportuje někdo další v rodině Terezy Voborníkové? Poslechněte si celý rozhovor s třiadvacetiletou reprezentantkou a od soboty 25. listopadu si ve vysílání Radiožurnálu Sport užívejte přímé přenosy ze všech závodů Světového poháru.

Na place|foto:Aleš Vavřík, Shutterstock