Karel Hvížďala: Proč děláš rozhovory?
Otázku, proč dělám rozhovory, dostávám čím dál častěji. Nebo se mi to jen zdá, protože čím jsem starší, přistihuji se, že nad otázkami přemýšlím bedlivěji. Donedávna jsem na takovou otázku odpovídal dvěma slovy: Ze zbabělosti.
Věděl jsem, že takovým přiznáním lidi zaujmu, že se zasmějí a budou pozorněji poslouchat i věci vážnější. A nebyla to lež: Doopravdy za takovým mým rozhodnutím od jisté doby byla zbabělost či neodvaha psát prózu, protože jsem věděl, že bych tím neuživil ani sebe, natož rodinu.
Čtěte také
Pravda taky je, že s psaním rozhovorů jsem začal už někdy kolem desátého či dvanáctého roku, když jsem zpovídal na pastvě pana Ringese, bývalého zaměstnance Jaroslava Šaldy v nakladatelství Melantrich. Byl knihomol: na půdě měl snad celou produkci Melantrichu spolu se stohy dalších knih a časopisů.
Vypadalo to tam, jak by řekl Bohumil Hrabal, jak ve skladišti věčnosti. Celý prostor se skosenou střechou s jedním oknem, na kterém se sušily voňavé lipové květy a zeměžluč, byl od podlahy, místy až ke stropu plný knih v několika řadách a uprostřed bylo staré rozviklané křeslo, jehož jednu nohu jsem musel vždy podložit nějakou tenčí knihou.
Čtěte také
Původně jsem tam chodil hlavně kvůli Rychlým šípům a rodokapsům, ale mezi tím jsem si spíš náhodou přečetl Na západní frontě klid od Ericha Maria Remarquea a narazil jsem i na Nezvala, Holana a Seifertovo Počítadlo lásky: Tvůj prs je jako jablko z Austrálie/ Tvé prsy jsou jako 2 jablka z Austrálie/ jak mám rád toto počítadlo lásky. Bylo v knize Na vlnách TSF podle Telegraphie sans fill. Dodnes si pamatuji verš: Vlny se vlní a vlní/ a na pobřeží zhynou.
Ač jsme všechny tyto knihy měli doma, kouzelnou moc slova jsem pochopil až na sluncem vytopené půdě pana Ringese, kde mi po obličeji tekl pot jak v sauně, okno se nedalo otevřít. Tam mi došlo, že slova mají magii a že mohou fungovat jako šamanovo zaklínadlo. Tento čarodějný špýchar české literatury první republiky, který mi občas vůní připomenou starobylé antikvariáty, rozhodl o mém životě: přehodil výhybku v mé hlavě, osvobodil slova z vrozeného pouta příčinné souslednosti.
Čtěte také
Tehdy jsem začal tušit a později jsem pochopil, že jen poezie a esejistika dokáže pojmenovat to, co ještě nemá jméno, co neexistuje. A právě tato vůle po artikulaci neznámého, je věčnou výzvou ke všem vyšším literárním výkonům, které dokáží překročit hranice jazyka.
Za to vděčím panu Ringesovi: Byl vysoký, štíhlý, na hlavě měl golfovou čepici s průsvitným zeleným nehtem, nosil zlaté kulaté brýle jako James Joyce, krátké khaki kalhoty jako britští koloniální důstojníci a pohyboval se jako Jacques Tati. Jen místo jezdeckého bičíku měl v ruce lískový prut, kterým popoháněl kozy. Přiměl mě svým zaujetím, vášní a přesvědčivostí zaznamenat na papír to, co bylo zničeno a zakázáno.
Přesnější odpověď na otázku „Proč děláš rozhovory“ by asi byla: Ze zvědavosti na odsunutý čas a zapovězená jména. Ta zbabělost mě dohnala až později.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
