Jan Zdichynec: Lužice je pro mne především duchovním regionem

5. duben 2019

V čase velikonočním ožívá téma Lužice intenzivně v souvislosti s mediálně vděčným motivem velikonočních jezdců, tzv. křižáků, kteří velikonočními jízdami na Boží hod v několika hornolužických farnostech slaví zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V ten čas jsou v Lužici tisíce návštěvníků ze všech koutů Německa a nechybí pochopitelně ani velikonoční turisté z blízkého Česka.

Pro mnohé však Horní Lužice dnes neznamená víc než nákupní destinaci nebo jakousi dostupnou exotiku, zpestřující občasné výlety do Saska. Naštěstí přibývá těch, kteří se do Horní a dolní Lužice vydávají pro její kulturní a duchovní bohatství a vědí, že vnímat  krajinu hluboce historicky, kulturně a dynasticky spjatou s Korunou českou jen jako dostupnou exotiku nebo „zážitkovou” velikonoční destinaci, by bylo příliš málo.

Logo

„Každý si může v Lužici najít, to, co ho zajímá, ať už z hlediska turistického, přírodních krás náboženství, zvyků, já bych jen upřesnil, že Lužice jsou vlastně dvě, Horní a Dolní,” říká historik Jan Zdichynec, působící v Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který se tzv. vedlejšími zeměmi Koruny české, tedy i Horní a Dolní Lužicí, zabývá dlouhodobě. Připouští však, že i jeho první kontakt  s Lužicí byl poněkud letmý: „Já sice pocházím z této oblasti severních Čech (z Rychnova nad Nisou), jako dítě jsem však hranici do Saska překračoval opravdu pouze na takových těch nákupních nájezdech. Tehdy jsem toho o Lužici opravdu mnoho nevěděl. Zevrubněji jsem ji poznal vlastně, až když jsem ji dostal jako téma seminární práce ve třetím nebo ve čtvrtém ročníku na Filozofické fakultě.” 

Logo

Dnes je Jan Zdichynec s Horní a Dolní Lužicí spojen odborně i osobními vazbami a zdůrazňuje, že specifika a přitažlivost hornolužického regionu rozhodně nejsou spjata jen s Lužickými Srby. Jeho zájmy se protínají ve sledování římskokatolické menšiny a institucí v Horní Lužici, zejména ženských klášterů Mariina Hvězda, Marienthal (Máří Dol) a Lubáň, dále pak budyšínské kapituly v 16.-18. století, které jsou dodnes svědky živě prožívaných křesťanských tradic, ale také náboženské pestrosti v zemi, jež kdysi dlouhodobě náležela ke Koruně české. I dnes vnímavý poutník pociťuje při návštěvě někdejších zemí České Koruny jakousi blízkost. A podle slov Jana Zdichynce je ona blízkost vzájemná.

Lužice je určitě jiná než Sasko, ten pocit, že se tam cítíte jako doma je mimo jiné dán architekturou a  já jsem se mnohokrát setkal s tím, že i v Lužicích lidé říkali, že mají blíž do Prahy než do Berlína, a to dokonce nejen Lužičtí Srbové, ale i Němci, tam ta blízkost je, geograficky i srdcem.

Lužici Jan Zdichynec vnímá především jako region duchovní a kulturní. Je to nejen krajina velikonočních jezdců, místo, kde žijí Lužičtí Srbové, ale také oblast, která je historicky, kulturně a politicky pevně svázána s českými zeměmi. Do Lužic, ať už do té Horní nebo Dolní, se lze vypravit nejen o Velikonocích, ale v kteroukoli roční dobu. A stojí za to hledat tu české stopy, stopy českých králů, například Lucemburků na Žitavsku, exulantů v nedalekém Ochranově, nebo prožívat blízkost jazyka i osudu slovanského národa v enklávách obývaných lužickými Srby. Cesta do Lužice nás tak může přívést třeba k tázání po vlastní identitě, národnosti, kultuře, k otázkám, zda měly být Lužice součástí Československa, nebo zda je pocit domova vázán jen k současnému státoprávnímu uspořádání.

autor: David Hamr
Spustit audio