Divoké husy mě naučily, že v životě jde o mnohem víc než jen o vydělávání peněz, vypráví husopas Janek Bednařík

Čtěte také

Zamilované husice aneb Úžasný příběh netradiční dvojice z ptačí říše ve dvorském safari parku

V určité chvíli do tvého života vstoupily divoké husy. Jak se to stalo?

Jsem pyšný, že jsem husopas, nesmírně mě to obohatilo. Nevím, kdy přesně přišel ten moment, ale byl jsem na rozcestí, na křižovatce, a abych věděl kudy dál, tak jsem se potřeboval ohlédnout. A v tu chvíli se do mého života dostaly divoké husy, zjevil se mi nějaký seriál z dětství, kdy Kanaďan létal a učil divoké husy létat na rogale. Jako nejlepší detektivka mě to začalo pohlcovat, četl jsem si o tom každý den. Ale roky utíkají a najednou člověk ví – já do toho půjdu, seženu si vejce, vychovám si je, budu se s nimi válet v trávě, v blátě, ve vodě. A zkusím je učit létat na rogale, protože to byla odpověď na to, co jsem hledal…

A ty sis musel vejce vysedět sám?

Byl to vědecký projekt, sehnal jsem si vejce ze Dvora Králové, od hus, které už nelétají na zimoviště, takže byla šance pro některé vejce. Vzalo se jedno vejce z jedné snůšky, dal jsem to do inkubátoru a začalo drama. Není lehké vylíhnout si takového tvora, je to jako lidské těhotenství, má to svoje dramata a pravděpodobnosti. Pak se začnou líhnout a najednou vplují do tvého života, jsou tvoje rodina.

Kolik se jich vylíhlo? A ty ses stal mámou?

Osm, tedy devět, ale jeden tvor nepřežil. A ano, člověk se stane rodičem velmi rychle a je to intenzivní.

Divoké husy|foto:Archiv Domu přírody Třeboňska

Jak jsi se svými husami létal, když létat neumíš?

To jsem se naučil předtím, což bylo riziko, protože jsem nebyl dobrý pilot. Léta jsem létal na paraglidingu, ale to je jiné. A navíc jsem musel mít speciální rogalo, které jsem si nechal vyrobit ve Francii. Denně jsem trénoval a pak se vypouštěly husy.

A jak to vypadá, musíš s nimi vzletět jako první?

Ano, nafixují se na tebe, doslova se natisknou, jako je to u lidí. Mají poměrně vysokou inteligenci, ale všechno se musí naučit. A to jsem byl já, takový táto-máma. A jde se na to, člověk se s nimi chodí pást, na trávu, dvakrát až třikrát denně do vody. Člověk je učí všechno. Neumí třeba sociálně fungovat.

Například je pro ně velmi důležité naučit se let ve šipce vedle rogala. A když se to naučí a pak je člověk vypustí do divokého hejna, hned na první dobrou se připojí, nezůstanou na rybníce. Vedle rogala naráží, padají, ale jakmile na to přijdou, tak si to pamatují a dělají to stoprocentně.

Není den, abych si na ně nevzpomněl

Co člověk získá, když obětuje část života, aby vychovával husy?

Etologové začali zkoumat chování zvířat, aby mohli lépe pochopit naše chování. A hledali zvířata, která jsou nám chováním nejvíce podobná, aby prozkoumali odpovědi na to, kdo jsme my, proč bojujeme jeden za druhého, proč máme nezištnou pomoc, proč máme silné rodinné vazby, ale zároveň si škodíme, válčíme, máme genocidy.

Čtěte také

Skvosty pražské zoo. Vypravte se s námi za největšími lákadly naší nejnavštěvovanější zoologické zahrady

A pak byl jeden člověk, Konrad Lorenz, který zjistil, že svatý grál jsou divoké husy. Zjistil, že emočně a sociálním chováním jsou nám nesmírně blízko, byť jsou to opeření dinosauři, kteří přežili pár meteoritů. Ale ten jejich život se miliony let nezměnil, zatímco ten lidský se dramaticky mění, a to stále rychleji. Takže když se člověk chce podívat na to, kdo jsme, je dobré prožít rok s tvory, které ten původ v sobě mají.

Odchoval jsi hejno hus. Jaké je odcházení? Jaké to je, když se tvých osm hus vydá do světa?

Už je to pár let, ale musím říct, že není den, abych si na ně nevzpomněl. Člověk prochází životem, nit se vlní, naráží na určité zážitky, situace a najednou si vzpomene na husy. Naše společnost je nastavená na vydělávání peněz, maximálně mít dovolenou v létě a v zimě a moc jiného se toho dělat nedá. Ale ony mě naučily, že život je bohatší, širší, hlubší a mezitím je hromada místa, a o to nesmím přijít.