Česko-židovský spisovatel Vojtěch Rakous

Židovské téma je v české literatuře bohatě zastoupeno díly s tematikou šoa, z předválečného období je znám především Ivan Olbracht, Jiří Langer či dodnes populární Karel Poláček. Chceme-li však nahlédnout do života židů u nás poté, co jim ústava z roku 1867 zaručila rovnoprávnost, je třeba se začíst do knih Vojtěcha Rakouse.

Narodil se ve Velké Brázdimi u Brandýsa nad Labem jako jedno ze 17 dětí v rodině židovského domkáře. V Praze se vyučil příručím v obchodě s obuví. Podomně ji prodával, nakonec i ve vlastním obchodě v Praze-Libni. Určující pro Rakousův život se však stalo psaní, aktivní podpora česko-židovského hnutí. Ve shodě s tím si počeštil i své původní jméno Adalbert Österreicher.

Rakousovy česky psané povídky soustředěné zejména v souborech Vojkovičtí a přespolní a Modche a Rézi otevřely před čtenáři do té doby neznámé životy: svět chudých židů druhé poloviny 19. století na českém venkově, jejich zvyků i každodenních problémů. Přestože jeho texty mají často humorný charakter, provází je i realistické, nezřídka ostře kritické vidění židovské pospolitosti v době jejího přerodu a sociální polarizace. Literárně Rakousova díla jistě nepatří k vrcholům české literatury, ale to nic nemění na jeho působivém zachycení židovských postav v době, kdy zásadní proměnu židovské společnosti provázel vyhrocený česko-německý antagonismus.

Rakous totiž nepsal jen o českém židovském venkově. Jeho zpodobnění světa, na který ve 20. století dávala zapomenout tolerantní republika prezidentů Masaryka a Beneše, bylo mnohem barvitější. Židovští obchodníci, hodnostáři, židé žebraví i bohatí zaplňují příběhy těch, po nichž a jejich potomcích nakonec během šoa zůstaly jen opuštěné synagogy a dnes už je připomínají jen pamětní kostky před domy, ve kterých žili.

Vojtěch Rakous nebyl nestranným pozorovatelem. Dovedl být kritický, ale na druhé straně své postavy často vykresloval až idylicky láskyplně, křesťansko-židovské sousedské vztahy nevyjímaje. Jestliže se však takto se zjevnou náklonností stavěl za ty, které život spíše zkoušel, nelze přehlédnout, že tím jakoby mimochodem odmítal starší i soudobé literární obrazy jiné: židů kořistních, nepořádných, lstivých a falešných. V době, kdy renomovanější spisovatelé než on psali o židech až programově negativně, to mělo svou váhu.

Ve stejném duchu, již v žánru úvah, Vojtěch Rakous publikoval až do své smrti v srpnu 1935 i v česko-židovském tisku. Byl přesvědčeným stoupencem češství, které však zcela nezavrhovalo židovskou identitu. Nebudeme daleko od pravdy, jestliže právě takové vnímání sebe sama přisoudíme většině českých židů dodnes.