Bývalý tiskový mluvčí Kolář: V Nadaci internacionálů pomáháme zasloužilým fotbalovým reprezentantům

Vaše láska k fotbalu se zrodila už od dětství?

Vždy jsem tíhnul k fotbalu. Už jako malý žáček jsem chodil v Milevsku hrát s klukama za barák. Profesionálně jsem hrál asi tak tři měsíce třetí ligu za Vodní stavby Tábor. V roce 1970 jsem přišel do Prahy studovat, tak jsem toho musel nechat. Jako hráč jsem toho tolik nedokázal, o to víc jsem se pak mohl věnovat té podpůrné práci v zákulisí, ať už na straně novinářské, tak na funkcionářské. Každému z novinářů bych přál, aby si vyzkoušeli jak jeden, tak druhý břeh, určitě by to oběma stranám pomohlo.

Máte nějakou významnou vzpomínku, kdy jste si zamiloval fotbal?

Poslouchal jsem rozhlas po drátě, kde jely přímé přenosy z mistrovství světa v Chile v roce 1962. Když tu teď sedím, tak úplně slyším, jak tam reportéři křičí, že jsme dali v první minutě Mexiku gól. Sice jsme prohráli 1:3, ale nevadilo to. To mi bylo jedenáct let.

Čtěte také

Autor knihy Víc než jen zápas Miroslav Šifta ve své tvorbě spojuje vášeň pro fotbal a geografii

Jakým jste býval hráčem?

Tehdy jsem hrával na pozici středního obránce. V Milevsku jsem hrával za žáky a asi v sedmnácti letech jsem dostal nabídku, abych šel hrát do Tábora, kde se hrála třetí liga a dorostenci hráli dorosteneckou ligu. Zápasy dorostenecké ligy se hrály jako předzápasy ligových utkání. Na nás dorostence tak už na utkání bylo v druhém poločase třeba dvacet tisíc diváků. Na Spartě to bylo třeba velké. Nikdo neřešil, že by se poničil trávník nebo tak něco.

Začátky s novinařinou

Jak se to stalo, že jste se vrhnul na sportovní novinařinu?

Zázrakem. Ženě vždy říkám, že všechno má člověk dělat až ve chvíli, kdy to pánbůh chce. Jednou jsem navštívil kamaráda, který dělal šéfa výpočetního střediska a ptal se mě, zda pořád chci dělat novináře. Řekl mi, že ve Večerní Praze ve sportu by mělo být volné místo. Zavolal jsem tam s přáním, že bych se o to místo rád ucházel, po dlouhém tichu mi v telefonu řekli, ať přijdu druhý den. Přišel jsem k panu Mazáčovi, který říkal, že bude odcházet do jiných novin a že to bude místo po něm. Odvedl mě k šéfovi, který mě pak v kanceláři dvě hodiny vyzpovídával, co vím o sportu. Nakonec mi řekl, že to se mnou od ledna zkusí, na schůzce jsem tam byl v září.

Nikdy předtím jsem to nestudoval, ale 2. ledna 1986 jsem přišel do té „Večerky“ a už na mě křičeli, že na mě čekají. Jeden pán, který tam popisoval tři čtvrtě stránky, tak měl infarkt. Původně jsem si myslel, že mi bude vše ukazovat a představovat mě, ale najednou jsem musel tu stránku popisovat já. Najednou mě poslali na Duklu, kde jsem v mrazu čekal na pana Luhového. Zastavil se u mě na pět minut a druhý den jsem měl rozhovor v novinách, takhle to pak šlo pořád.

Jak na ten první rozhovor vzpomínáte, byl dobrý?

Já jako fotbal sledoval, četl jsem o něm. Takže to bylo vcelku jednoduché, čtyři otázky a čtyři odpovědi. Ono by to nebylo teď o moc jiné.

Od roku 1988 jste v roli novináře a následně funkcionáře nevynechal ani jedno fotbalové mistrovství Evropy. Jaké z toho máte zážitky?

Bylo by jich asi hodně. Abych mohl v roce 1988 jet na to mistrovství Evropy, tak jsem si musel našetřit. Redakce mi to na peníze nedala, protože tam nehráli Čechoslováci. Vyměnil jsem si marky, sehnal si výjezdní doložku, akreditaci a jel jsem do Německa.

V Německu jsem absolvoval šest zápasů, včetně zahajovacího. Druhé mistrovství Evropy v roce 1992 také bez naší účasti bylo také dobrodružné. To už jsme jeli s kolegy služebním autem a v Berlíně v zácpě jsme popojížděli až náš Ford kleknul. Nechali jsme se odtáhnout do servisu. Kolegové jeli vlakem do Švédska a já jel stopem zpátky do Prahy. Doma jsem si vyzvedl svoji starou škodovku stodvacítku a vyrazil do Švédska.

Jak vzpomínáte na mistrovství světa 1990 v Itálii s naší účastí?

Když je něco poprvé a navíc Češi došli tak daleko, tak to je nádherné. Ve Florencii bylo plno československých fanoušků, protože konečně mohli někam vyrazit.

V roce 1996 to byla poslední akce v roli novináře před přechodem do funkcionářské role?

To bylo klíčové. Od redakce jsme měli zaplacené ubytování na týden, protože šlo o tři zápasy ve skupině. Nikdo nemohl tušit, že tam strávíme krásný měsíc i finále. Tam už nám žádné auto nevyřachlo a naučil jsem se tam jednu věc a to, že existuje funkce tiskový mluvčí, který zve novináře na tiskové konference a zařizuje jim rozhovory. Okoukal jsem něco, co mě do budoucna hodně ovlivnilo. Šlo vlastně o funkci, kterou jsem pak dělal u národního týmu.

V Česku jste průkopníkem role tiskového mluvčího na klubové, ale i reprezentační úrovni. Jak to vzniklo?

Je to necelých třicet let zpátky, ale je to tak trochu pravěk. Dřív v českém fotbale pozice jako tiskový mluvčí nebo tiskové oddělení neexistovaly. Pochopil jsem to na mistrovství Evropy v Anglii, kde to měli perfektní Italové, Rusové, Francouzi.. Říkal jsem si, že by byla škoda, kdyby to náš národní tým neměl.

Tehdy jsem zašel za panem předsedou Chvalovským, který mě znal jen jako novináře. Navrhl jsem mu, že by u reprezentace mohla být funkce tiskového mluvčího. Ptal jsem se ho, zda by to bylo vůbec možné. Řekl mi, ať napíšu, jak bych si to představoval, tak jsem mu druhý den přinesl popsanou A4. Koukl na to, zamračil se a přišla otázka:‚kdy můžete nastoupit?‘ Řekl mi, že od prosince můžu začít. Tak jsem nastoupil na Strahov, kde nebyla žádná kancelář ani žádný počítač pro tiskového mluvčího. Svým způsobem bylo pro mě štěstí, že jsem mohl tu pozici začít dělat na zelené louce. To už se asi nikomu nikdy nepoštěstí.

V roce 1997 jste si od role tiskového mluvčího národního týmu odskočil na klubovou úroveň na Spartu. Pražané totiž potřebovali mluvčího pro zápasy Ligy mistrů..

Je to pikantní v tom, že v té době ještě ty funkce u klubů nebyly. Sparta postoupila do Ligy mistrů a přijeli lidé z UEFY, kteří nařídili Spartě mít tiskového mluvčího. Sparta oslovila asociaci a já až do roku 2000 vždy při domácích zápasech Sparty dělal tiskového mluvčího, i na Dortmundu jsem byl na venkovním zápase. Od roku 2000 už se pozice zavedla všude a nyní, co se tam všechno děje, tak to je asi o tisíc úrovní výš, než co se dělalo před tím.

Vyzdvihnete tým nebo reprezentanty s kterými se vám i v rámci mediálních povinností pracovalo dobře?

V národním týmu jsem byl v letech 1997 až 2002, pak jsem asi sedm let na Strahově nepůsobil. Pak jsem se tam vrátil a působil znovu v letech 2010 až 2013. Ten nejlepší tým kolem trenéra Brucknera jsem nezažil. I když jsem zase byl při prvním zápase Honzy Kollera v reprezentaci.

Práce v Nadaci internacionálů

V současnosti působíte jako tajemník v Nadaci fotbalových internacionálů. Co je jejím cílem?

Nadace se zabývá bývalými reprezentanty, kteří jsou potřební. Čím starší, tím potřebnější. Dřív tihle hráči fungovali v národním týmu za pár korun, prakticky někdy i zadarmo. Ani ty důchody teď z toho nejsou nic extra. V roce 1993 vznikla nadace spontánně při oslavě 80. narozenin pana Bicana. Komunikovalo se tam a přišlo se na to, že by se mohlo něco udělat pro zasloužené reprezentanty. Slovo dalo slovo a nadace vznikla, prvním ředitelem byl pan Dolejš, který to dělal skvěle devatenáct let. Zřizovatelem je Fotbalová asociace České republiky, ale jinak nadace je samostatný subjekt, který má svoje IČO, správní radu, dozorčí radu atd. Funguje tak, že pomáhá bývalým reprezentantům.

Naše cílová skupina jsou bývalí reprezentanti, kteří jsou v důchodovém věku. Nadace na ně myslí, velkým podporovatelem je Fotbalová asociace a pak se snažíme my třeba i s Tondou Panenkou po dvacet tisících shánět příspěvky. Vždy těm zhruba 70 sportovcům, kteří jsou v důchodu posíláme vánoční příspěvek. Zveme je i na předzápasový raut nebo na mezistátní utkání. V roce 2023 bylo třicetileté výročí a uspořádali jsme spoustu akcí.

Co říkáte na trenérské točky, které se děly kolem volby nového trenéra reprezentace?

Mám dost radikální názor. Ukázaná platí. Mluvilo se hodně o tom, jak měla fotbalová reprezentace snadnou skupinu. To se tak nedá říct. Tým na mistrovství Evropy postoupil a to je důležité. V roce 2023 jsme navíc prohráli jediný zápas, v Albánii, kde to byl ostudný výkon, což uznávám. Za mě se mělo počkat do evropského šampionátu a pak až řešit nového trenéra.

Jakou predikci pro český tým máte pro evropský šampionát?

Pokud vše půjde normálně, tak bychom měli do osmifinále postoupit. Pokud bychom šli z třetího místa, tak bychom hráli pravděpodobně s Francií někde v Lipsku a to už by byl asi problém. Osmifinále by nebyl pro současnou reprezentaci neúspěch. 

Jakou vzpomínku má Jaroslav Kolář na fotbalovou rodinu Bergerových? Jaké bylo jeho setkání s Karlem Gottem ve Wembley? Jakou výjimku z rozhovorů měl Pavel Srníček? Poslechněte si Na place.

Na place|foto:Aleš Vavřík, Shutterstock