Liščata, veverčata i ptačí mláďata. V Pavlově se na jaře nezastaví

V záchranné stanici v Pavlově to dobře znají, protože každý rok touto dobou nevědí, kam skočit.

Za liščaty se nemůže

Před časem přivezli zemědělci tři liščí mláďata, která našli ve stohu. „Lišky mají dost často mláďata ve stohu. Byla to ještě holátka, jen pár dnů stará. Podařilo se je odchovat, ale je to opravdu náročná práce. Krmí se ze stříkačky štěněcím mlékem každé dvě hodiny a v noci každé tři hodiny, musí být neustále v teple a musí se jim třít bříško, aby jim potrava neztvrdla a dobře se vyprázdnila,“ říká Petra Hulvová ze záchranné stanice.

Liščata už jsou nyní ve venkovním výběhu, kam za nimi lidé už nechodí. Šelmy si totiž na člověka vytvoří vazbu, ale to u lišek není žádoucí. „Nechceme je naučit, aby za námi všude chodily, protože by se nedaly vrátit do přírody, a ta je přitom pro ně to nejlepší. Příští rok by už potřebovaly mnohem větší výběh, v malém by byly strašně nešťastné, nebo by mohly začít být na lidi agresivní,“ vysvětluje Petra.

Chlupatá kulička, mládě výra velkého

Ve stanici je také mladý výr, který vypadl z hnízda. „Normálně výři hnízdí na zemi, ale tady se usadili na vysokém stromě v hnízdě po nějakém dravci. Rodiče se tam dál starají o jeho sourozence, takže my ho vrátíme do hnízda. U ptáků to jde, protože nemají čich,“ říká ornitoložka, která výra právě krmí.

V ptačím inkubátoru je také mládě kosa, které zbylo jako poslední po útoku kočky na hnízdo a jeho zachránce je do stanice donesl. Je mu teprve týden, potřebuje teplo a krmí se pinzetou přímo do zobáčku. Na jaře bývá stanice plná mláďat pěvců, i když ne vždy je nutné, aby je sem lidé nosili, přestože mládě vypadá opuštěně, často se teprve učí létat a jeho rodiče jsou poblíž a hlídají si je.

Ptákům v tomto období škodí rozsáhlé kácení stromů bez ohledu na to, jestli jsou ve větvích hnízda nebo ne. Lidem, kteří stromy kácejí, to bývá jedno. Podobně Petru Hulvovou skličuje neochota zemědělců objíždět na polích hnízda přísně chráněných čejek, i když je ornitologové vyhledají a na poli označí.

O něco starší, než kosí mládě jsou veverky, které půjdou nejprve z malé klece do větší voliéry, a pak zpátky do lesa. „Veverky se naučí během pár týdnů skákat, louskat si oříšky, semínka ze šišek, a pak je vypustíme do přírody. Ony si neudělají na člověka takovou vazbu. Jakmile se pak vypustí, tak vyběhnou do koruny stromů a člověk je nemá šanci vidět, může jim jen popřát hodně štěstí,“ směje se Petra Hulvová.