Zrakově postižený se při sebeobraně musí spolehnout na vlastní úder. Pes mu většinou nepomůže

Hela Dvořáková pozvala Stanislava Vaňka z Jihlavy do Dobrého dopoledne.

„Začal jsem vlastně v devíti letech, tehdy to byl řecko-římský zápas, nic jiného tady nebylo. Až postupem času jsem se dostal k dalším směrům,“ zavzpomínal.

Stanislav Vaněk|foto: Milan Kopecký,Český rozhlas

Existuje velmi málo bojových umění, které by Stanislav Vaněk nevyzkoušel. „Zkoušel jsem čínské styly, japonské, teď se zabývám filipínskými styly.“ Majoritou aktuálně je box. „Někdo si možná myslí, že se naučí pár úderů a půjde do ringu. Než nějakou techniku nasadíme, musíme se umět hýbat, mít dobré nohy, abychom správně uhýbali úderům soupeře.“

Sebeobrana vs. bojové umění

Sebeobrana není bojové umění, i když určitá spojitost existuje. „Někdo vás přepadne a může využít té paralýzy, kterou vám způsobí, toho okamžiku, kdy nejste prakticky schopná nic udělat,“ vysvětloval Hele Dvořákové.

Trénink spočívá mimo jiné ve zvládnutí emocí. Bojové umění je v podstatě sport, který má pevná pravidla. „Pokud člověk něco takového ovládá, v danou chvíli toho překvapení mu to může pomoct.“

Zrakově postižení

Práce se zrakově postiženými, kterým se Stanislav Vaněk věnuje, není snadná. „Výhodou je naopak to, že nevidí do tváře tomu svému protivníkovi, který třeba cení zuby nebo nevypadá zrovna dobře. Člověku, který vidí, to může zabránit v efektivní obraně.“

„Důležité je mít protivníka na dosah ruky, pak ten jedinec ví, kde se asi nachází. A ideální je použít nejstarší metodu sebeobrany – toho člověka knokautovat. Také jsme přemýšleli o slepeckém psovi, ti jsou ale cvičení, aby nikomu neublížili, tudy cesta nevede.“

Celý rozhovor si poslechněte v přiloženém audiu.