Ze sokolského sletu v roce 1948 má Jitka Rousová schované kužely po své mamince

4. červenec 2018
Sokolové, archivní fotografie

Do roku oslav stého výročí založení Československa se vešel i 16. Všesokolský slet v Praze. Koná se sedmdesát let po posledním sletu po druhé světové válce, než byla sokolská organizace vládnoucí komunistickou stranou Československa na dlouhou dobu zakázána.

Tehdy v létě roku 1948 se do Prahy vydala i Jitka Rousová z Velkého Meziříčí. Doprovázela svou maminku - cvičitelku, která sokola ve městě vedla. Vzpomínky má dodnes velmi živé: „My jsme na ten slet jeli dobytčákem. Vlakem. A ty dveře měly ženský otevřený a ti lidi byli na polích a tak nás zdravili. A my zase je. To je prostě nezapomenutelnej zážitek, protože to bylo těsně po válce, všichni byli nadšení, nikdo netušil, co nás čeká.“

Poválečný sokolský slet se podařilo obnovenému sokolskému hnutí uspořádat místo po pravidelných šesti letech až po desetileté přestávce, kterou způsobila druhá světová válka. Ani oni, ani tehdy osmiletá Jitka Rousová netušili, že opět půjde o poslední sokolský slet na velmi dlouhou dobu.

Nadšení desítek tisíc lidí v tu chvíli nemohlo nic změnit. Jitka sama necvičila, a když měla její maminka povinnosti, přebývala v Praze u příbuzných. Pro malou holčičku byl tehdy zážitek téměř všechno. „Žila tam dědova sestra a já jsem bydlela u nich. Strýc se mnou chodil po Praze a já jsem zažila to tehdejší nadšení. Dívali jsme se spolu i na průvod, a ten šel hodiny a hodiny, to bylo lidstva,“ vzpomíná dnes. V průvodu Prahou skutečně pochodovalo 75 000 sokolů, 9 000 hostů a k tomu i téměř tisícovka jezdců na koních.

Sokolové přijeli do Prahy vzdát hold Eduardu Benešovi, takže přítomnost nového prezidenta Klementa Gottwalda, nikoho nenadchla. „Když mamka necvičila nebo měli volno, tak si pro mě přišla i se svou sestrou a já jsem po Praze chodila s nimi. Byly jsme svědky i toho, jak tam projížděl Gottwald a v tu chvíli stáli sokolové zaraženě, neviděla jsem u nich vůbec žádné nadšení,“ říká po letech.

Sokolský slet vzbudil velký zájem, jak potvrzují slova Jitky Rousové, která slyšela na každém kroku, jak lidé sokolský slet komentují: „No představte si, pršelo a oni v tom cvičili! No to ale přece jinak nejde,“ směje se pamětnice. Se sokolským způsobem života měla už jako dítě vlastní zkušenosti. Členkou sokola se stala zcela samozřejmě. Její maminka vedla ve Velkém Meziříčí sokolský oddíl, a tak přibrala i své dvě děti: „Tady byl v sokolském bráška, tomu byly tehdy tři roky a já jsem do sokola vstoupila v roce 45.“

Vzpomíná nad krabicí plnou fotek

Jitce Rousové zůstala na život v sokolském hnutí kromě vzpomínek i krabice s fotkami z tehdejších aktivit. Ukazuje postupně jednotlivé snímky: „Tady jsme měli kuchyň, kam jsme chodili pomáhat. Tady jsme v krojích vztyčovali vlajku. Tady jsme zase u řeky Oslavy, kde jsme se koupali. I stojku na lodi mladí sokolové uměli. Však jsme byli cvičení!  Ti mládenci tam spali pod stany. Tady jsme hledali poklad a tady jsem já, úplně vzadu,“ usmívá se.

Jitka Rousová

Jitka Rousová má po mamince ze sokolského sletu schované ještě něco: „Celou dobu je mám, však vám je můžu ukázat,“ říká a míří do vedlejší místnosti, kde má pověšené dva bílé, lehce oprýskané kužely. S těmi její maminka cvičila na poválečném sokolském sletu v roce 1948 v Praze, a proto je do dneška opatruje jako oko v hlavě. „Na to se opravdu nedá zapomenout,“ dodává se slzami v očích.

Sokolové, archivní fotografie