Zdeněk Dryšl: Naslouchátko, nebo titulky?

V supermarketu přede mnou u pokladny platila starší paní. Pokladní ji několikrát musela opakovat, kolik má za nákup zaplatit. Paní byla rozpačitá, pokladní to zdržovalo. Za námi přešlapovala fronta. Říkal jsem si, paní zřejmě nedoslýchá, měla by si pořídit naslouchátko. Jenže to není jen tak. Moje známá si je objednala, než jí přišlo, čekala šest měsíců a stálo ji osm tisíc. Asi bylo nějaké lepší. Přesto, než si zvykla, měla pocit, že slyší zvuky jako z plechové krabice. Musela vyladit různé šumy a pískání.

Měl jsem kolegu, který si opatřil velmi drahé naslouchátko, dokonce ze zahraničí. Pochvaloval si je. Jenže když jsme byli v létě na dovolené u moře, jednoho večera požil víc, než je zdrávo, a naslouchátko mu někde vypadlo. Všichni účastníci zájezdu druhý den prohrabovali písek na pláži, hledali sluchátko, aby kolegu zbavili hluchoty. Našlo se zašlapané u kiosku, kde se prodávaly ty zrádné nápoje. Také jsem měl kamaráda Lesáka, toho donutila žena, aby si rovněž pořídil naslouchátko. Styděl se za ně a otravovaly ho. Ani jsem se nedivil. Jednou je v lese odložil na pařez a pak zapomněl na který a už je nenašel.

Když se doma díváme na televizi, občas se ženy zeptám, co říkají. Stroze mi odpoví, že jsem hluchý, abych si pořídil naslouchátko. Oponuji, že hluchý nejsem, že herci mluví moc potichu a rychle, že někteří se nenaučili řádně vyslovovat, že chtějí být až moc civilní a pak jim není rozumět. Někde jsem se dočetl, že naslouchátko je už přežitek, že existují speciální náplasti, které stačí mít denně 15 minut přilepené za uchem a do dvou týdnů bude člověk slyšet lépe a za dva měsíce že bude slyšet jako junior. Prvních sto objednatelů ten zázrak prý obdrží zdarma. Pochybuji, že bych se do té první stovky vešel, tak až nebudu rozumět, co v televizi říkají, pořídím si naslouchátko nebo se přihlásím do televizního klubu neslyšících.