Zdeněk Dryšl: Když se ze standing ovation stává povinné cvičení

Pro každého umělce je největší odměnou, samozřejmě kromě slušného honoráře, pořádný potlesk. Do hlediště přichází různě motivované publikum. Někdo přijde natěšený v očekávání mimořádného zážitku, jiný chce být překvapen. Ale jsou tací, co přicházejí z donucení, co považují návštěvu divadla nebo koncertu jako nutný doprovod nebo jako zbytečný přívažek rodinného výletu.

Divák to nemá zrovna jednoduché. Leckdy je na rozpacích, jak na předvedené umění reagovat, zda se smát, být tiše nebo tleskat na správných místech, zda být divákem více či méně kontaktním s účinkujícími. Nejvděčnějším divákem je ten, který zabírá na všechno, tleská při otevřené scéně, po každé písničce bezprostředně reaguje. Pak vidí, že také účinkující září spokojeností.

Horší je, když se vystoupení nelíbí a v závěru zazní jenom vlažný zdvořilostní potlesk. Za vrchol uznání je pokládán potlesk vestoje, standing ovation. Zažíváme jej v závěru divadelní i hudební produkce, po vydařeném sportovním utkání, dokonce výjimečně někdy i po významném projevu některého politika. Také když se jedná o vyjádření úcty významné uznávané osobnosti. Lidé umí posoudit, jde-li o mimořádný zážitek. Stává se však, že jsme do takového potlesku leckdy vmanipulováni. Jde o vstávačku vyvolanou několika lidmi, kteří předpokládají, že se k ním ostatní poslušně přidají.

Může jít o malou skupinku vstavačů z řad rodiny, známých i předem domluvených přátel umělce vynutí vstát ostatní ze sedadel, ačkoliv takový úmysl vůbec neměli. Člověk by se neměl rozhlížet, kdo se pozvedl, ale tleskat podle vlastního úsudku. Z potlesku vestoje se v poslední době stává podivná zvyklost. Vstává se při produkcích zcela průměrných. Kdyby se vystačilo s potleskem jen velmi vlažným. Spontánní srdečný potlesk je však hezkým společným zážitkem pro všechny, pro účinkující i pro publikum v hledišti.