Zdeněk Dryšl: Když herci na jevišti vypadne text i vlastní jméno

Okno. Nemíním tím okno, co jím hledíme z obýváku na ulici. Mám na mysli okno, které v herecké hantýrce znamená totální výpadek paměti. Dobrá paměť je předpokladem hereckého řemesla. Role od role znamená učit se, učit se, učit se. Někdy to jde samo, jindy ztuha. Měli jsme v divadle kolegu, který když dostal okno, mizel z jeviště a ostatní v tom nechal vymáchat. Záchranné lano by měla poskytnout nápovědka sedící na jevišti v portále. Jenže úskalím bývají jména. I v běžném životě je někdy problém vzpomenout na něčí jméno, byť známého člověka, natož na jevišti.

Hráli jsme hru o Baronu Prášilovi. Ta persona skutečně existovala. Ten člověk se jmenoval Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen. Hrál je s námi tehdy člen Národního divadla Bořek Navrátil. Měl se jako Münchhausen na scéně představit ve společnosti, ale jméno mu vypadlo. Běžel k nápovědě s dotazem, jak se jmenuji. Jak se jmenuji? No přece Navrátil bobánku odpověděla suflérka. Jiný kolega během dlouhého monologu měl výpadek textu. Čekal, že nápovědka pomůže. Nic. Ticho. Po představení šel suflérce vynadat a dostalo se mu vysvětlení, představte si, právě když jste měl to velikánský okno, já si balila věci a odcházela, on by mi ujel trolejbus.

Ale zažil jsem také, když jeden, co nevěděl, šel se během představení do portálu bezostyšně zeptat nápovědky, jak je to dál. Legendární okno, co koluje po divadlech, měl představitel slepého Mareše v Tylově Fidlovačce. Zpíval kde domov můj. Odzpíval první sloku, ve druhé spustil první verš a dál nic všichni okolo mu začali napovídat, nic, ani ťuk, v hlavě temno. Vyřešil to tím, že dívence, která ho na jevišti doprovázela, řekl poď Bětuško, dozpíváme jim to jindy. A vytratil se.

Zažil jsem moderátora, co uváděl koncert symfonického orchestru a vypadlo mu jméno dirigenta, co stál vedle něj, kterého léta znal. Po trapné pauze mu jméno sborem napověděl celý orchestr.

Staří herci si psávali taháky na manžety košile, na ruce, na části dekorace, do lejster, co sloužila jako rekvizity, na papírky po kapsách. Úskalím bylo v pravý čas ten tahák najít a hodit na něj oko. Inu, někdy je problém, co má herec říkat, ale také kdy to má říkat.