Zdeněk Dryšl: Kam se vytratilo kouzlo dopisů a poštovních schránek?

S příchodem léta se naše poštovní schránka plnívala barevnými pohlednicemi, pozdravy přátel z míst, kde trávili dovolené. Letos přišla zatím jediná vlaštovka, lístek od vnučky, která studuje ve Španělsku. Taková pohlednice vždycky potěšila. A taky to, že si na člověka i v čase prázdnin někdo vzpomenul.

Doba je jiná, dokonce i z ulic zmizely poštovní schránky, kam jsme běhávali s dopisem. Básník Jiří Wolker o poštovní schránce napsal, že lidé si jí váží velice a svěřují se jí docela. Jenže lidé přestávají psát dopisy i pohlednice. Jako kluk pamatuji, kdy ulicemi našeho městečka projížděl modrý poštovní vůz tažený koněm a my naskakovali na zadní stupátko, abychom se kousek svezli cestou ze školy. To už je hodně zavátá vzpomínka.

Z ulic však nezmizeli jenom poštovní schránky, ale také telefonní budky. Z kukaně na rohu ulice, kde se kolikrát ve frontě čekalo, až se sousedka vypovídá. Byly to první veřejné sítě, na dnešní dobu pomalé, ale ve své době představovaly velký krok kupředu. Ale vždyť z našich městeček mizí i poštovní úřady. Kdo by také tato staromódní zařízení užíval, když máme všichni v kapse mobilní telefon, co slouží i jako platební karta, informátor, počítač, mapa a kdovíco ještě všecko umí.

I naše vzájemná komunikace mnohé vypovídá o světě, ve kterém nyní žijeme. Všechno se zrychluje, spěcháme, užíváme si technického pokroku. Nemůže však být technický pokrok spojeny s obavou, jak dál a kam až to půjde? Využíváme všech moderních vymožeností, nepovede však přes výhody užívání stále dokonalejších Instagramu, TikToku, umělé inteligence k většímu odloučení a rozdělení společnosti? Nemáte někdy pocit, že s mizením toho starého světa odchází z našich životů i něco pěkného? Že i přes rychlejší technické možnosti komunikovat si vzájemně méně nasloucháme?