Zažil Masaryka, Benešovi nosil poštu. Čiperný jihlavák oslavil stoprvní narozeniny

„Byla po válce bída. Měli jsme menší hospodářství. Otec byl přísný, tak jsem musel všechno ovládat,“ vzpomíná na své dětství Stanislav Sládek, který pochází z Křižanova na Žďársku.

Narodil se v roce 1920, a dodnes se řídí pravidlem, které mu otec vštěpoval: „Když něco děláš, tak to dělej poctivě, nebo to nedělej vůbec.“ Na hospodářství nezůstal. Našel si dívku, kterou mu rodiče neschválili, tak musel o dům dál. „Měl jsem poslouchat rodiče,“ říká po letech.

Na poště byla vojenská disciplína

Do svého prvního zaměstnání nastoupil na poště v Náměšti nad Oslavou. „To nebyla jako teď pošta, to byla vojenská disciplína,“ říká a vzpomíná na období, kdy nosil poštu i prezidentu Edvardu Benešovi, který krátce pobýval na náměšťském zámku.

Úřad využil jeho zkušenosti z vojny, kdy se s prezidentem setkal poprvé. Bylo to při oslavách Slovenského národního povstání na Slovensku. „Tam mě delegovali k tribuně, ozbrojená stráž,“ vysvětluje.

Pracoval i v uranových dolech

Další Stanislavův životní směr určilo prohlášení Antonína Zápotockého. „77 000 pracovníků do výroby. Zemědělství, fabrika, doly. Můžete si vybrat. Tak já řekl no jó, jdu na černý řemeslo,“ vzpomíná na práci v První brněnské strojírně.

Stanislav Sládek pak pracoval i na ropovodu a dokonce v uranovém dole v Dolní Rožínce. „Jsem zvláštní člověk. Já když jsem byl na rentgenu, mě bylo lepší po tom ozařování,“ říká. 

Základ je pohyb

Poslední místo, kam šel Stanislav Sládek za prací, byl žďárský Žďas. „Do roku 87, 7 let jsem dělal v důchodu,“ dodává.

Stanislav Sládek má dvě děti, čtyři vnoučata, těší se i z pravnoučat a poslouchá svou milovanou muziku. Na otázku, jak se dožít stovky odpovídá: „Základ je pohyb, základ všeho je pohyb!“