Zásah proudem mu změnil život

Se svým kolegou vylezl na stožár vysokého napětí, zbýval už poslední.  Když byli nahoře, došlo k lidskému selhání a jeden z pracovníků omylem pustil vedení. „My jsme byli v držení těch drátů,“ popisuje situaci Stanislav. „Tady byl největší průšvih, že než se to vyplo, tak to trvalo 50 sekund.“

„Šílený pnutí, od toho se nepustíte, ten drát vás přitáhne a normálně se tam nahoře mlátíte. Ty kluci co byli dole, tak říkali, že z nás šly Eliášovy ohně.“ Oblečení měl ohořelé, dokonce se mu nafoukly ruce, tak, že se mu roztrhly rukavice.

„Chvíli jsem necítil vůbec žádné končetiny ani ruce, ani nohy. Nemohl jsem vůbec ovládat tělo, ale mohl jsem mluvit,“ přidává Stanislav. Když začal hýbat končetinami, okamžitě slezl dolů a zavolal manželce, řekl jí, co se stalo, ať za ním přijede do havlíčkobrodské nemocnice. Poté ještě zvládl navigovat vrtulník, aby pomohli i jeho kamarádovi, který neměl takové štěstí, přišel o jednu ruku i nohu.

Pobyt v nemocnici trval dva měsíce, rozhodujících bylo prvních 14 dnů. Prvním měsíc strávil na oddělení popálenin JIP Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, pak byl přeložen na běžný pokoj. Do nemocnice by se už Stanislav nevrátil, ale má na ty dny prý velice úsměvné vzpomínky. Svůj zdravotní stav hodnotili podle přístrojů, které mu dávali. Stanislav vysvětluje: „Že se ten můj stav zlepšuje, to byl pro mě první signál, že mi dávají horší a horší přístroje,“ usmívá se.

Závislost

Takřka každý den chodil Stanislav na převaz, jelikož tkáň pořád odumírala. Dokonce začal být závislý na narkóze. Jednou mu jí ale nedali. „Ono to bylo hrozně příjemný, ty uspávadla,“ vysvětluje Stanislav. „Vzali mě na klasický převaz, který nebyl tak úplně klasický. Čistili mi nervy uvnitř ruky,“ vzpomíná Stanislav na ty chvíle. „Tak jsem jim oznámil, že jestli ho pustí ještě jednou, tak jak je to okno zavřený, tak stojím na ulici.“

„Vrátil jsem se zpátky na pokoj, přišel za mnou pan doktor a řekl mi, že už s tím nikdy hýbat nebudu, ať se rozmyslím, co s tím. Když vás to neohrožuje na životě, tak vám tu ruku uříznout nemůžou, tak jsem tam na vrátnici a s jednou sestřičkou sepsal žádost, že žádám o amputaci levý ruky v první třetině předloktí.“

Po návratu z nemocnice probíhal ještě soud, díky kterému se pořád k těm okamžikům nehody musel  Stanislav vracet. „Takovej ten psychickej tlak, to trvalo zhruba dva roky.“

Návrat na trávník

Když přišla nabídka vrátit se k fotbalu, který hrál od šesti let, tak nezaváhal. Udělal si trenérskou licenci a začal trénovat hráče a postupně i brankáře a dokonce se vrátil i do brány na svůj původní post.

„Oni pak neměli brankáře a řekli, tak pojď chytat s námi.“ A reakce konkurenčních týmu? „Měli ostych na mě vystřelit, bylo to dobře, nula střel, nula gólů,“ vzpomíná Stanislav, který říká, že měl vždycky skvělé spoluhráče a obranu, která nic nepustí.

Spoluhráči často vtipkují na Stanislavův účet: „Přines tři piva, nebo vypij pivo levačkou na ex.“ Pro někoho možná nereálná představa, ale Stanislav sázku vyhrál. „Vzal jsem si v šatnách izolačku, obmotal si půl litr za ucho k ruce a pak si do něj nechal načepovat pivo.“

Díky úrazu se i profesně našel. Od trénování mužů přes dorostenecké kategorie v současné době působí jako profesionální trenér mládeže v Krajském fotbalovém svazu Vysočina a k tomu přesto stále hraje. Dokonce dostal 10. června 2018 cenu pro nejlepšího brankáře okresního přeboru.