Zámek Vizovice byl posledním majitelům zabaven během dovolené. Zůstaly v něm všechny osobní věci
Zámek ve Vizovicích na Zlínsku si nechal v polovině 18. století postavit královéhradecký biskup Heřman Hannibal z Blümengenu, v tehdy moderním francouzském barokním stylu. Dnes tu mohou návštěvníci obdivovat zámecké interiéry zařízené nábytkem z období baroka, rokoka, empíru i biedermeieru s množstvím porcelánu a řadou obrazů. A také francouzskou zahradu se sochařskou výzdobou a anglický park s jezírkem.
První zmínka o tomto místě pochází ze 13. století, kdy zde stával cisterciácký klášter. Už v průběhu 17. století se ale proměnil v renesanční zámek. Ten v polovině 18. století zmizel z povrchu zemského, protože ho majitel nechal až do základů zbourat. Na jeho místě pak nechal postavit klasicistní zámek.
Posledními majiteli vizovického zámku byla šlechtická rodina Stillfriedů, která tu žila až do konce druhé světové války. V té době její členové odjeli na dovolenou a už během ní se dozvěděli, že byl jejich zámek znárodněn. To je také důvod, proč je zámek dodnes vybavený velkým množstvím osobních věcí, protože když odjížděli, netušili, že se nebudou mít kam vrátit.
Zámecké sbírky byly uchráněny i před ruskou armádou. Zásluhu na tom má tehdejší správce František Kovařík, který na zámku vyrůstal. Když se dozvěděl, že se blíží Rusové, všechny cennosti schoval. Ukryl je do krypty pod svojí kanceláří. Vchod zazdil a zakryl kobercem. Co se nevešlo do krypty, roznesl po různých rodinách ve Vizovicích. Když Rusové přišli, mysleli si, že šlechtická rodina stihla všechno odvézt, a odešli s nepořízenou. Poté byly všechny cennosti vráceny na původní místo. Od roku 1948 je Zámek Vizovice přístupný veřejnosti.
Vítejte v reprezentativním sále
Největší místností zámku je reprezentativní sál. Lustr, který ho osvětluje, se do něj vrátil před třemi lety. Předtím ležel dlouhých třicet let v depozitáři, protože byl poničený. Jde o původní lustr, který v reprezentativním sále vždycky býval a dnes je zpět na svém místě.
Perlou sálu jsou francouzské gobelíny z poloviny 18. století. Jejich unikátnost spočívá v tom, že jsou na nich motivy La Fontainových bajek. Asi nejznámější je Liška a čáp, ale výjevů je tu k vidění mnohem víc.
Pokoj komořího se nacházel v těsné blízkosti pána, kterému sloužil. Byl vybavený vším potřebným od zámeckých kachlových kamen, pevné postele, stolu se židlí až po všechny potřeby pro ranní hygienu. Pokud by se srovnal s ostatními pokoji určenými pro služebnictvo, dal by se přirovnat k prezidentskému apartmá.
Nejsoukromější komnaty
Vedle herny vybavené mnoha desítkami her, lze nahlédnout do ložnice poslední hraběnky Marietty Stilfriedové. Na dřevěném toaletním stolku leží kulma, hřeben, skleněný flakón s parfémem nebo jehly na upevnění klobouku. Na židli u postele je pak sněhobílá hraběnčina noční košilka. Návštěvník má tak pocit, že si jen na skok někam odběhla a každou chvíli musí vejít do dveří.
Soukromé místnosti, které jsou dnes přístupné veřejnosti, jsou vybavené přesně tak, jak je kdysi hraběcí rodina měla. Kastelánka zámku se spojila s panem hrabětem, který byl malý kluk, když odtud odcházel. Interiéry pokojů ve druhém patře vizovického zámku jsou tak zařízené ve spolupráci s ním a jeho vzpomínkami.
Nejmladší částí zámku je kaple, která se stavěla jako poslední. Důvodem byly průtahy se sháněním povolení ke zbourání původního kostela. Ten patřil k cisterciáckému klášteru ze 13. století. Proto byla také kaple posledním místem, které prošlo restaurováním. Dnes mohou i ji návštěvníci vidět v novém hávu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
