Zámek Františka Kinského v Kostelci nad Orlicí přežil války, znárodnění i éru výzkumu prasat
Empírový zámek v Kostelci nad Orlicí nepůsobí jako muzeum, ale jako domov. A on jím opravdu je. František Kinský, potomek jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů, v něm žije, pracuje a denně ho v duchu zdraví: „Mám tě rád. Buď zdráv.“
Na Kostelec se František Kinský dívá z oken bytu, který původně sloužil pro hosty. Když se přestěhoval zpět na rodinné sídlo, rodiče obsadili hlavní místnosti, a tak „hostinský pokoj“ zůstal jemu. „Už tu žiju dvacet let. A rozhodně si jako host nepřipadám,“ říká s úsměvem.
Co všechno říká šlechtické jméno
Maria František Jan Emanuel Silvestr Alfons Kinský z Vchynic a Tetova. Tolik jmen nese zámecký pán oficiálně. „Maria máme všichni Kinští – kvůli přímluvě Panny Marie. František je po dědečkovi, který byl zároveň mým kmotrem, Jan podle svátku sv. Jana Apoštola, Emanuel byl dědeček z matčiny strany, Silvestr proto, že jsem byl pokřtěn na Silvestra, a Alfons je moje biřmovací jméno. Já jsem to dodržel a moje děti mají taky několik křestních jmen, která si pamatují jen ony samy,“ usmívá se.
Rod Kinských patří k nejstarší české šlechtě. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1236. V průběhu staletí se vypracoval mezi přední středoevropskou aristokracii. Jeho potomci dnes žijí nejen v Česku, ale také v Rakousku a dalších evropských zemích. Kdysi existovaly čtyři knížecí větve, dnes zůstaly dvě: chlumecká (primogenitura, tedy potomci nejstarší linie) a druhá, tzv. sekundogenitura, do které patří i František Kinský. „Jsme potomci Filipa, mladší větve,“ vysvětluje.
Schönbrunner Gelb
Zámek v Kostelci nad Orlicí je ukázkový příklad empírové architektury. Nechal si ho postavit hrabě Josef Kinský v letech 1829–1833, kdy už starý zámek ve městě dosluhoval. Nový dům navrhl vídeňský architekt Jindřich Koch, který se podepsal i pod vilu Kinských na pražském Smíchově. „Je to vlastně sestřička kosteleckého zámku, jen stojí ve svahu, zatímco tady jsme na rovině,“ vysvětluje František Kinský.
Dnes má zámek smetanovou barvu. V minulosti to ale bývalo jinak. „Když já jsem zámek poznal, byl namalovaný takzvanou Schönbrunner Gelb, tedy šénbrunnskou žlutou. Tou totiž bylo v jednu chvíli nabarveno asi osmdesát procent všech zámků v Čechách, protože se všichni snažili přizpůsobit barvu svého zámku Schönbrunnu. To víte, císařští podřízení,“ vysvětluje.
Při škrábání do omítky ale odhalili, že původní barva byla lehounce žlutá. „Byla lehká, aby dům měl lehkou atmosféru.“
Fideikomis a odpovědnost místo vlastnictví
„Vy nejste majitelem toho majetku, vy jste jeho správcem. To, co spravujete, patří rodině, nikoli vám.“ Tak zní základní princip, který Kinský zdůrazňuje. „Někdo spravuje větší, někdo menší majetek, ale vždycky s odpovědností – musíte to předat dál v pořádku.“
Ještě v době před restitucí bylo běžné, že se majetek dědil výhradně nejstarším synem. „Říkalo se tomu fideikomis – zákon o nedělitelnosti majetku. Ostatní si museli najít vlastní cestu – stát se vojákem, knězem, nebo vstoupit do státních služeb. Někdy dostali rentu, ale většinou si museli poradit.“
Rod Kinských
Heslo rodu: „Bůh, čest, vlast“
Erb: tři stříbrné vlčí zuby v červeném štítě
Údajný první prapředek: Martin z Medvědíče
Rodové knížecí větve: choceňská, perucká, kostelecká, chlumecká
Františkův otec nebyl nejstarší, přesto se stal tím, kdo zámek v restituci přijal. „Ptal se svých starších sourozenců, jestli chtějí Kostelec. Odpověď byla jasná – nechceme. Ztratili kontakt s místem, i když ne vztah. A tak otec řekl: tak já.“
Zámek přečkal dvě války, znárodnění i socialistický výzkumný ústav chovu prasat. V roce 1992 se rodině navrátil v restituci. „Ten pohled dovnitř byl opravdu dost neutěšený. V horním patře scházely stropy i zdi, dole z původní výzdoby nezbylo skoro nic. Ale můj otec měl jasný cíl – dům znovu oživit. A to se mu podařilo.“
František Kinský tehdy ještě pracoval v reklamě jako kreativní ředitel, ale ke Kostelci se začal vracet častěji. „Nejdřív jednou za čtvrt roku, pak každý měsíc, a nakonec každý víkend. A tak se to stalo. Otec se jednou podíval přes stůl a řekl: Tak se připrav.“
Rozbořené hnízdo
Jeho vzpomínky ale sahají dál. Třeba do doby, kdy jako malý kluk jezdil za svým dědou, Františkem Josefem Kinským, který se po roce 1948 musel ze zámku vystěhovat. „Nabídli mu chalupu v horách, bez vody a elektřiny. To nešlo, babička byla po mrtvici. Tak si děda vzpomněl na starý zákon: když patron kostela upadne do nouze ne vlastní vinou, církev se o něj musí postarat. A tak se nastěhoval na faru.“ Nikdy pak nevstoupil do zámeckého parku. „Říkal: žádný pták se nevrací do hnízda, které mu někdo rozrušil.“
Jako první vnuk Františka Josefa Kinského měl výsadní postavení, ale také povinnosti. „Učil mě rozeznávat uniformy rakouských pluků. To, co se dnes učí děti s poznáváním aut, jsem tehdy měl s uniformami, spoustu informací jsem ale samozřejmě zapomněl,“ přiznává.
K zámku vřelý vztah nikdy nezapře. „Každý den se na něj dívám z okna a v duchu ho zdravím. Máš se dobře? Jsi v pořádku? Mám tě rád.“
A co bude dál? „Zámek se nedědí jako dům nebo auto. Jednoho dne prostě řeknete: je to tvoje. V hlavě už to chystám.“
Jak František Kinský zdravil svého dědečka? A proč to tajil před svými spolužáky? Proč Františkovi rodina říkala Ferenci? A jak vznikla přezdívka Bíbo, kterou používala matka a bratr? Čím si Kostelec nad Orlicí získal každého člena rodu Kinských a proč ho považují za posvátné místo? Kudy se na zámku vstupuje na půdu a kdo rozhoduje o tom, co se vysadí v parku? I na to se Patrik Rozehnal zeptal Františka Kinského.
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
